Až zase krysař sáhne po píšťale...
Jaký je vztah jedince a státu v moderní společnosti? Co má občan právo žádat po těch, kdo spravují věci veřejné? Co naopak nesmí stát žádnému člověku upřít? A za jakých okolností se člověk může bránit? K úvahám o sepsání tohoto eseje mne vedla řada debat pod zdejšími blogy (zejména ty o Kosovu, bratřích Mašínech, ale vlastně se tento motiv nějakým způsobem dotýká téměř všech témat, která se zde probírají).
Jsem si vědom, jak velké sousto si nabírám. Takovéto úvahy jsou svým rozsahem, souvislostmi, poznámkovým a odkazovým aparátem nejméně na doktorandskou práci, a ani v ní nikdo nedokáže postihnout všechny jejich aspekty. Vlastně je nikdo nikdy nedokáže postihnout v celé jejich šíři, ale to neznamená, že se o to nemá pokoušet.
Abych si na tuto otázku mohl pokusit sám sobě odpovědět, musím se vrátit hluboko do historie lidstva a jeho života v nejrůznějších společenstvích.
První správu věcí veřejných na sebe brali lidé na základě práva nejsilnějšího. Jednali ryze egoisticky, bez ohledu na potřeby druhých. Brzy ale zjistili, že se jim vyplatí o své „ovečky“ i pečovat. Čím výkonnější bude mít stádečko, tím lépe pro něj samotného. Místo vůdce tlupy tak vybojovával ten nejsilnější, nejchytřejší a nejlstivější. Dělal to jen kvůli sobě. Postupem času také kvůli svým nejbližším (zejména dětem), ale ne kvůli nějakým idejím či ideálům.
Takto velmi zhruba fungoval vztah „občana a státu“ v dávném starověku.
Postupně se ovšem funkce vůdce tlupy institucionalizovala. Začala vznikat privilegovaná vrstva, která si svá „práva“ hájila a předávala z pokolení na pokolení. Privilegování (a nakonec nejen oni) věřili, že jejich práva jsou od Boha. Tradiční rytířský kodex za tato práva privilegované zavazoval chránit ty neprivilegiované, sloužit Bohu (ten měl také svojí privilegovanou skupinu zde na zemi) a panovníkovi. A kupodivu to mnozí skutečně v intencích své doby více či méně dodržovali.
Stát, ztotožněný s osobou vládce, měl za úkol chránit především ty privilegované (ti pak ty ostatní), dbát rozkvětu země, hájit územní celistvost a rozšiřovat svou moc i slávu božstev či boha na ostatní území.
Takto velmi zhruba fungoval vztah „občana a státu“ ve středověku.
S rostoucí ekonomickou, a tím i vojenskou mocí měst rostlo i sebevědomí měšťanské, kupecké vrstvy, která už nechtěla nechat privilegia jen šlechtě. Chtěla a měla sílu je vybojovat i pro sebe. A tak padl feudalismus a moc převzali ti ekonomicky nejsilnější a nejschopnější.
Řada těch chytřejších začala brzy zjišťovat, že jim některé dosud platné společenské vztahy zbytečně brzdí „kšefty“. Řada jiných, osvícenějších zase začala přemýšlet, kam vlastně tohle celé vede a zda je právo silnějšího skutečně to nejvýhodnější (a nejpřirozenější) pro lidskou společnost (inspiraci nacházeli zejména u antických filosofů). A tak postupně zanikalo otroctví, nevolnictví, robota atd. Nebyly už v této době ekonomicky a ani společensky výhodné. Staly se anachronismem.
V 18. století se začínají objevovat do té doby v Evropě prakticky nevídané (tedy kromě antiky) nové úvahy o vztahu jednotlivce a státu. Snad nejpozoruhodněji je formuloval Jean Jacques Rousseau ve Společenské smlouvě.
Na něj navazovala a rozvíjela jej celá řada myslitelů, včetně Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Vyvrcholením Rousseauových myšlenek, jakýmsi dalším stupněm vývoje institucionalizování vztahu mezi občanem a státem je Všeobecná deklarace lidských práv, kterou přijali na půdě OSN tehdejší zástupci většiny civilizovaných národů 10. 12. 1948 (no, tady jsem to vzal hodně hopem, bylo by třeba se více zastavit u utopických socialistů, Marxe, Bakunina, Trockého, Lenina, bolševiků a menševiků, nové levice, ale není místo).
Jde o společenskou smlouvu, jakýsi povinný základ vztahu mezi státem s občanem v současném světě. A jeho smyslem není přimět jakýkoliv stát, aby jednotlivé body zajistil pro každého jednotlivce (ono to totiž ani nejde, nežijeme a nebudeme nikdy žít v ráji), ale formuluje základní práva, za která můžeme bojovat bez ohledu na právě platné zákony té či oné země a bez ohledu na názor většiny či kohokoliv. Jakési závazné minimum.
A od té doby nesmí být žádný stát postaven na institucionálním popírání těchto práv. A pokud je, je třeba se vzepřít (a to nejen ve smyslu obrany vlastních zájmů, ale i obrany základních principů, na nichž je moderní lidská společnost postavena). Samozřejmě to nevylučuje různá přechodná období, stanné právo, dokonce i časově omezenou vojenskou diktaturu (ale pozor, kdo jednou uzurpuje neomezenou moc, velmi nerad ji pouští)
Už tedy ne právo nejsilnějšího, vyvoleného, nejmocnějšího, jedné skupiny, jedné vrstvy, jedné „třídy“, jednoho národa, jedné ideologie, jednoho náboženství. Už ne územní celistvost, šíření svých velkých pravd či budování rozkvětu země na úkor jejích občanů.
Ale právo jednoho každého z nás. To právo si samozřejmě musím umět hájit, vynucovat si jeho dodržování, bojovat za něj, třeba i přinášet oběti. Není to nic, na co mám automaticky nárok. Nic samozřejmého. Neustále nám o ně někdo bude usilovat. Soused, nadřízený, politický oponent, nadnárodní monopoly a já nevím kdo.
Všem se mohu do určité míry a s jistou nadějí na úspěch bránit (někdy s minimální, jindy s větší). Je jediný okamžik, kdy nemám prakticky žádnou šanci. A to v případě, že nějaká skupina lidí uchvátí moc, prohlásí se věčným hegemonem a vybuduje stát na popření některých bodů této deklarace.
A z tohoto pohledu není vůbec důležité, jestli si to drtivá většina lidí neuvědomuje či je dokonce porušováním některých těchto principů „ve jménu dobré věci“ nadšena. V tomto případě je názor většiny zcela irelevantní. A není tudíž možné brát ohled ani na něj, ani na jeho nositele.
V tu chvíli stát porušil společenskou smlouvu, sáhl na něco, na co nemá právo. Stal se institucionalizovaným tyranem a není jediná šance si myslet, že si to uvědomí a smlouvu zase začne dodržovat. A pak je naopak mým právem (a někteří si myslí, že i povinností) se vzepřít. Jakýmkoliv způsobem, za jakoukoliv cenu. Ne kvůli sobě, svému životu, ale především kvůli svému dílu zodpovědnosti za celou polis. Nastává válka o bytí a nebytí celé lidské společnosti, jejího směřování, naplnění lidského života.
Tyto principy jsou z hlediska života ve společenství to nejvyšší a nejposvátnější, k čemu se lidstvo za ta tisíciletí prokrvácelo, protrpělo, provraždilo, provyhladovělo... A protože je válka, platí poněkud jiná měřítka než v míru. Platí nepsaná pravidla partyzánské války. Zasáhni nepřítele tam, kde je nejzranitelnější.
Je možné, že za pár desetiletí dosáhneme nějakého dalšího vyššího stupně poznání, který si teď vůbec nedovedeme představit. Možná se tyto principy stanou anachronismem. Pokud to bude opravdu stupeň vyšší, jsem přesvědčen, že při jeho formulaci nebudou padat výrazy jako diktatura jedné skupiny, jediný správný světový názor, hegemonie apod.
Je ovšem také možné, že se společenský vývoj bude pohybovat třeba po sinusoidě a před námi je cesta dolů (mnohé by tomu nasvědčovalo). Je také možné, že si lidstvo připraví katastrofu obrovských rozměrů, a pokud ji vůbec přežije, společenský vývoj se v cyklu vrátí k právu toho nejsilnějšího. To všechno se může stát. O uchvácení stále většího dílu moci nad jinými neustále usilují všechny vlády. V některé zemi s menším, v jiné s větším úspěchem. Všechny opozice to hlasitě kritizují a když se dostanou k moci, chovají se stejně.
O moc nad lidmi usilují nejrůznější nátlakové skupiny, nadnárodní korporace. Používají manipulaci, korupci, zastrašování, hrubý nátlak. Neštítí se prakticky ničeho, rozsáhlý konflikt či katastrofa není žádnou utopickou vizí.
Ale dokud stát nezačne institucionálně pošlapávat základní principy Všeobecná deklarace lidských práv, nezakáže svobodné volby, nezruší svobodu projevu atd., pořád někde zbývá malý prostor, kde se dá křičet, domáhat se práva, burcovat, snažit se o změnu. Bez záruky na vítězství, ale přeci jen s nějakou šancí.
Všechno ostatní, co se role státu týče, je věcí debaty. Někdo chce jeho větší zásahy do ekonomiky, jiný raději téměř žádné. Někdo chce silnou a mocnou policii, jiný se bojí jejího zneužití. To vše je do diskuse. Jen ty principy formulované v deklaraci jsou tabu. Ostatně tak zní i její poslední článek.
Můžeme se tvrdě hádat o poplatky ve zdravotnictví, o stravenky, o to, kdo může za tunelování bank, o radaru, o potřebě reforem či jejich zbytečnosti. Dokud tohle můžeme, je všechno v podstatě v pořádku, i když by člověk často „vyletěl z kůže“ z toho, jakou aroganci si moc dovolí a jak populisticky opozice vše zpochybňuje (a je úplně jedno, kdo je zrovna „u vesla“). Furt dobrý, furt dobrý...
V pátek mi pan vlk v jedné replice o těchto věcech napsal: „...nový krysař přijde,na to se můžete spolehnout. A pak vaše děti budou řešit stejnou rovnici, jako jsme před 89 řešili my po 48 naši rodiče. Kéž ji vyřeší dobře. Jen nevím, co je správným řešením.“
Ten krysař nepřijde, je tu nestále s námi. Všude po celou historii lidstva. Všude, kde žijí lidské bytosti. A velmi často má svým způsobem vlastně pravdu (jako ten ze sedmihradského Hammelnu, jemuž odmítli zaplatit za provedenou práci). Ale ve chvíli, kdy šáhne po píšťale a první zástupy se vydají za ním šlapajíce po ostatních, na něž krysař ukáže, je třeba začít bojovat. Tvrdě, nesmlouvavě, bez lítosti. Protože jde o všechno. Teď a tady.
Ten okamžik poznáte podle toho, že se na chodníku bude válet pošlapaná, špinavá a roztrhaná Všeobecná deklarace lidských práv.
Ale řada z nás si jí nevšimne. Bude v tom davu. Možná v něm budu i já.
P.S. Je to děsně dlouhé, já vím. Ale více zhustit už to nedokáži.
Jsem si vědom, jak velké sousto si nabírám. Takovéto úvahy jsou svým rozsahem, souvislostmi, poznámkovým a odkazovým aparátem nejméně na doktorandskou práci, a ani v ní nikdo nedokáže postihnout všechny jejich aspekty. Vlastně je nikdo nikdy nedokáže postihnout v celé jejich šíři, ale to neznamená, že se o to nemá pokoušet.
Abych si na tuto otázku mohl pokusit sám sobě odpovědět, musím se vrátit hluboko do historie lidstva a jeho života v nejrůznějších společenstvích.
První správu věcí veřejných na sebe brali lidé na základě práva nejsilnějšího. Jednali ryze egoisticky, bez ohledu na potřeby druhých. Brzy ale zjistili, že se jim vyplatí o své „ovečky“ i pečovat. Čím výkonnější bude mít stádečko, tím lépe pro něj samotného. Místo vůdce tlupy tak vybojovával ten nejsilnější, nejchytřejší a nejlstivější. Dělal to jen kvůli sobě. Postupem času také kvůli svým nejbližším (zejména dětem), ale ne kvůli nějakým idejím či ideálům.
Takto velmi zhruba fungoval vztah „občana a státu“ v dávném starověku.
Postupně se ovšem funkce vůdce tlupy institucionalizovala. Začala vznikat privilegovaná vrstva, která si svá „práva“ hájila a předávala z pokolení na pokolení. Privilegování (a nakonec nejen oni) věřili, že jejich práva jsou od Boha. Tradiční rytířský kodex za tato práva privilegované zavazoval chránit ty neprivilegiované, sloužit Bohu (ten měl také svojí privilegovanou skupinu zde na zemi) a panovníkovi. A kupodivu to mnozí skutečně v intencích své doby více či méně dodržovali.
Stát, ztotožněný s osobou vládce, měl za úkol chránit především ty privilegované (ti pak ty ostatní), dbát rozkvětu země, hájit územní celistvost a rozšiřovat svou moc i slávu božstev či boha na ostatní území.
Takto velmi zhruba fungoval vztah „občana a státu“ ve středověku.
S rostoucí ekonomickou, a tím i vojenskou mocí měst rostlo i sebevědomí měšťanské, kupecké vrstvy, která už nechtěla nechat privilegia jen šlechtě. Chtěla a měla sílu je vybojovat i pro sebe. A tak padl feudalismus a moc převzali ti ekonomicky nejsilnější a nejschopnější.
Řada těch chytřejších začala brzy zjišťovat, že jim některé dosud platné společenské vztahy zbytečně brzdí „kšefty“. Řada jiných, osvícenějších zase začala přemýšlet, kam vlastně tohle celé vede a zda je právo silnějšího skutečně to nejvýhodnější (a nejpřirozenější) pro lidskou společnost (inspiraci nacházeli zejména u antických filosofů). A tak postupně zanikalo otroctví, nevolnictví, robota atd. Nebyly už v této době ekonomicky a ani společensky výhodné. Staly se anachronismem.
V 18. století se začínají objevovat do té doby v Evropě prakticky nevídané (tedy kromě antiky) nové úvahy o vztahu jednotlivce a státu. Snad nejpozoruhodněji je formuloval Jean Jacques Rousseau ve Společenské smlouvě.
Na něj navazovala a rozvíjela jej celá řada myslitelů, včetně Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Vyvrcholením Rousseauových myšlenek, jakýmsi dalším stupněm vývoje institucionalizování vztahu mezi občanem a státem je Všeobecná deklarace lidských práv, kterou přijali na půdě OSN tehdejší zástupci většiny civilizovaných národů 10. 12. 1948 (no, tady jsem to vzal hodně hopem, bylo by třeba se více zastavit u utopických socialistů, Marxe, Bakunina, Trockého, Lenina, bolševiků a menševiků, nové levice, ale není místo).
Jde o společenskou smlouvu, jakýsi povinný základ vztahu mezi státem s občanem v současném světě. A jeho smyslem není přimět jakýkoliv stát, aby jednotlivé body zajistil pro každého jednotlivce (ono to totiž ani nejde, nežijeme a nebudeme nikdy žít v ráji), ale formuluje základní práva, za která můžeme bojovat bez ohledu na právě platné zákony té či oné země a bez ohledu na názor většiny či kohokoliv. Jakési závazné minimum.
A od té doby nesmí být žádný stát postaven na institucionálním popírání těchto práv. A pokud je, je třeba se vzepřít (a to nejen ve smyslu obrany vlastních zájmů, ale i obrany základních principů, na nichž je moderní lidská společnost postavena). Samozřejmě to nevylučuje různá přechodná období, stanné právo, dokonce i časově omezenou vojenskou diktaturu (ale pozor, kdo jednou uzurpuje neomezenou moc, velmi nerad ji pouští)
Už tedy ne právo nejsilnějšího, vyvoleného, nejmocnějšího, jedné skupiny, jedné vrstvy, jedné „třídy“, jednoho národa, jedné ideologie, jednoho náboženství. Už ne územní celistvost, šíření svých velkých pravd či budování rozkvětu země na úkor jejích občanů.
Ale právo jednoho každého z nás. To právo si samozřejmě musím umět hájit, vynucovat si jeho dodržování, bojovat za něj, třeba i přinášet oběti. Není to nic, na co mám automaticky nárok. Nic samozřejmého. Neustále nám o ně někdo bude usilovat. Soused, nadřízený, politický oponent, nadnárodní monopoly a já nevím kdo.
Všem se mohu do určité míry a s jistou nadějí na úspěch bránit (někdy s minimální, jindy s větší). Je jediný okamžik, kdy nemám prakticky žádnou šanci. A to v případě, že nějaká skupina lidí uchvátí moc, prohlásí se věčným hegemonem a vybuduje stát na popření některých bodů této deklarace.
A z tohoto pohledu není vůbec důležité, jestli si to drtivá většina lidí neuvědomuje či je dokonce porušováním některých těchto principů „ve jménu dobré věci“ nadšena. V tomto případě je názor většiny zcela irelevantní. A není tudíž možné brát ohled ani na něj, ani na jeho nositele.
V tu chvíli stát porušil společenskou smlouvu, sáhl na něco, na co nemá právo. Stal se institucionalizovaným tyranem a není jediná šance si myslet, že si to uvědomí a smlouvu zase začne dodržovat. A pak je naopak mým právem (a někteří si myslí, že i povinností) se vzepřít. Jakýmkoliv způsobem, za jakoukoliv cenu. Ne kvůli sobě, svému životu, ale především kvůli svému dílu zodpovědnosti za celou polis. Nastává válka o bytí a nebytí celé lidské společnosti, jejího směřování, naplnění lidského života.
Tyto principy jsou z hlediska života ve společenství to nejvyšší a nejposvátnější, k čemu se lidstvo za ta tisíciletí prokrvácelo, protrpělo, provraždilo, provyhladovělo... A protože je válka, platí poněkud jiná měřítka než v míru. Platí nepsaná pravidla partyzánské války. Zasáhni nepřítele tam, kde je nejzranitelnější.
Je možné, že za pár desetiletí dosáhneme nějakého dalšího vyššího stupně poznání, který si teď vůbec nedovedeme představit. Možná se tyto principy stanou anachronismem. Pokud to bude opravdu stupeň vyšší, jsem přesvědčen, že při jeho formulaci nebudou padat výrazy jako diktatura jedné skupiny, jediný správný světový názor, hegemonie apod.
Je ovšem také možné, že se společenský vývoj bude pohybovat třeba po sinusoidě a před námi je cesta dolů (mnohé by tomu nasvědčovalo). Je také možné, že si lidstvo připraví katastrofu obrovských rozměrů, a pokud ji vůbec přežije, společenský vývoj se v cyklu vrátí k právu toho nejsilnějšího. To všechno se může stát. O uchvácení stále většího dílu moci nad jinými neustále usilují všechny vlády. V některé zemi s menším, v jiné s větším úspěchem. Všechny opozice to hlasitě kritizují a když se dostanou k moci, chovají se stejně.
O moc nad lidmi usilují nejrůznější nátlakové skupiny, nadnárodní korporace. Používají manipulaci, korupci, zastrašování, hrubý nátlak. Neštítí se prakticky ničeho, rozsáhlý konflikt či katastrofa není žádnou utopickou vizí.
Ale dokud stát nezačne institucionálně pošlapávat základní principy Všeobecná deklarace lidských práv, nezakáže svobodné volby, nezruší svobodu projevu atd., pořád někde zbývá malý prostor, kde se dá křičet, domáhat se práva, burcovat, snažit se o změnu. Bez záruky na vítězství, ale přeci jen s nějakou šancí.
Všechno ostatní, co se role státu týče, je věcí debaty. Někdo chce jeho větší zásahy do ekonomiky, jiný raději téměř žádné. Někdo chce silnou a mocnou policii, jiný se bojí jejího zneužití. To vše je do diskuse. Jen ty principy formulované v deklaraci jsou tabu. Ostatně tak zní i její poslední článek.
Můžeme se tvrdě hádat o poplatky ve zdravotnictví, o stravenky, o to, kdo může za tunelování bank, o radaru, o potřebě reforem či jejich zbytečnosti. Dokud tohle můžeme, je všechno v podstatě v pořádku, i když by člověk často „vyletěl z kůže“ z toho, jakou aroganci si moc dovolí a jak populisticky opozice vše zpochybňuje (a je úplně jedno, kdo je zrovna „u vesla“). Furt dobrý, furt dobrý...
V pátek mi pan vlk v jedné replice o těchto věcech napsal: „...nový krysař přijde,na to se můžete spolehnout. A pak vaše děti budou řešit stejnou rovnici, jako jsme před 89 řešili my po 48 naši rodiče. Kéž ji vyřeší dobře. Jen nevím, co je správným řešením.“
Ten krysař nepřijde, je tu nestále s námi. Všude po celou historii lidstva. Všude, kde žijí lidské bytosti. A velmi často má svým způsobem vlastně pravdu (jako ten ze sedmihradského Hammelnu, jemuž odmítli zaplatit za provedenou práci). Ale ve chvíli, kdy šáhne po píšťale a první zástupy se vydají za ním šlapajíce po ostatních, na něž krysař ukáže, je třeba začít bojovat. Tvrdě, nesmlouvavě, bez lítosti. Protože jde o všechno. Teď a tady.
Ten okamžik poznáte podle toho, že se na chodníku bude válet pošlapaná, špinavá a roztrhaná Všeobecná deklarace lidských práv.
Ale řada z nás si jí nevšimne. Bude v tom davu. Možná v něm budu i já.
P.S. Je to děsně dlouhé, já vím. Ale více zhustit už to nedokáži.