Také Vám to někdy vrtá hlavou? Jak je to vlastně s tím vlastenectvím? Mají pravdu ti, kteří si i zde tu a tam postesknou, že dnes už lidé nemají ten pravý vztah ke své vlasti, necítí se být ze všeho nejvíce Čechy, neváží si odkazu svých předků?

Nerad se veřejně zaobírám sám sebou (tedy ne tak docela, ale snažím se to pokud možno nepřehánět ;-), nicméně tenhle prožitek je natolik niterný, že se asi jen těžko dá zobecnit, definovat či popsat na příkladu někoho jiného.

Jak to tedy s tou vlastí, češstvím a hrdostí na zděděné mám?

Jsem Čech a jsem jím rád. Vždycky jsem byl. Vyhovuje mi to.

Není to ale tak dlouho (sotva dvě desítky let), co jsem se styděl za zemi, ve které žiji. Za to, jak se chová ke svým vlastním občanům, z nichž menší část zavírá do kriminálů pro pouhé názory či neochotu nechat ze sebe dělat kašpary. Větší pak nutí (a převážně úspěšně), aby k tomu byli zcela lhostejní. Jak jim láme páteře, glajchšaltuje je a ponižuje.

Jak se chová k cizincům, kteří do ní zavítají, a její úředníci je pak šikanují, nutí je přihlašovat se, měnit peníze a já nevím co všechno.

Za to, že zbraně v ní vyrobené jste spolehlivě mohly najít v rukou těch nejhorších teroristů, paramilitárních band a diktátorských režimů, které sužovaly regiony či celé státy.

Těch věcí, za které jsem se styděl, bylo hodně (trochu i za sebe, především proto, že asi nedělám dost, abych se jednou za svou zemi stydět nemusel). Nikdy jsem se však nestyděl za svoji národnost. Neviděl jsem důvod, proč bych měl.

I tehdy, za hluboké diktatury jsem se těšil z toho, když se někomu, kdo mluvil stejnou řečí jako já, něco povedlo. Vědci, spisovateli, umělci, ale i třeba sportovcům. Nebyl jsem na jejich výkony hrdý (nějak mi tak úplně nejde být hrdý na něco, na čem nenesu pražádnou zásluhu). Ale měl jsem radost, stejně jako ji mám v podobných případech i dnes. Prostě když se něco někomu od vedle povede.

Stejně tak jsem měl (a stále mám) rád to dobré a zajímavé, co se povedlo různým lidem, kteří v této zemi žili přede mnou. A ani kvůli tomu nemuseli mluvit česky (že Franzi Kafko, Maxi Brode, Franzi Werfle, E. E. Kischi, abych uvedl jen příklady?).

Symboly? Tehdy pro mne určitou roli hrály. Působily jako jednotící prvek nesouhlasu, zejména ty, které tehdejší totalitní moc buď zcela zprofanovala (bavili jsme se s kamarády na střední škole tím, že jsme se chodili dotazovat na úřady, proč mají československý prapor vyvěšený obráceně) či se snažila úplně vytěsnit do zapomnění. Dnes jim vlažně prokazuji odpovídající úctu, ale srdce se mi při pohledu na ně nijak zvlášť nerozechvívá. Nepotřebuji je, protože mi je nikdo nebere ani neupírá.

Proč jsem tedy Čech a ne třeba Polák, Holanďan či Ir?

Myslím, že bych dokázal žít v Polsku, Nizozemsku, Irsku i leckde jinde. Ale asi by se mi stýskalo. Mám tu kořeny, řadu věcí tu důvěrně znám.

Nikdy nebudu tak dobře mluvit jiným jazykem jako tím, jemuž mně zde naučili moji rodiče (a schopnosti precizně vyjádřit své postoje a myšlenky si nad jiné vážím). Těžko už přečtu více knížek od jiných autorů než těch, co psali a píší ve stejné řeči.

Už také znovu neprožiji dětství a dospívání – na které se tak hezky vzpomíná - jinde než na pražském předměstí, v Posázaví a později pak v malostranských lokálech. Žádný jiný kout ve světě už nebudu znát lépe než ty, co jsem kdysi prolézal.

Proto si tu připadám doma. Ne pro krev mých předků, jež mi koluje v žilách (oni se předci obecně dost stěhují, kdo ví, odkud přišli ti moji), ale proto, že sem patřím. Znám to tu a kdyby odtud mne či moji rodinu někdo chtěl vyhánět, bránil bych se.

Teď už se za svoji zemi nestydím (i když mi zde řada věcí pije krev). Můj vztah k vlasti (vlastenectví) je naplněn. Má příslušnost mne k ničemu automaticky nepředurčuje, také mne ale nediskvalifikuje. Můj „poměr k vlasti“, této zemi, k mému češství a nakonec i společnosti, která mne obklopuje, je normální. Ničím výjimečný, pozoruhodný, vlastně ani zajímavý. NORMÁLNÍ. A to mi vyhovuje.

A jak to máte Vy?