Už tu tato úvaha zazněla za ta bezmála tři léta, co na stránkách blogů debatujeme, mnohokrát. Chceme (umíme) diskutovat, zajímají nás názory druhých, snažíme se pochopit, co nám chtějí říct a hledat s nimi styčné body?

Nebo se spíše snažíme prosadit svůj názor a každého, kdo s ním nesouhlasí, považujeme málem za nepřítele, kterého je nutné potřít, zadupat, zesměšnit, onálepkovat? (Aktuálně.cz kvůli tomu minulý rok uspořádalo panelovou diskusi, více Jak se debatovalo o debatě).

Naposledy jsme na stejné téma narazili pod mým blogem Jak se Václav Havel pustil do debaty na Aktuálně.cz.

Pomohl jsem si slovníkovými hesly a zeptal jsem se: Jsme schopni vnímat rozdíl mezi diskusí (z lat. discussio od dis-quatere) a polemikou (z řec. polemiké, Polemos)? A pokud ano, co považujeme za důležitější?

A pokračoval:

Diskuse (z lat. discussio od dis-quatere, pře-třásat, zkoumat, diskutovat) znamená věcný rozhovor několika osob nad určitým tématem, jehož cílem není rozhodovat, nýbrž věc pečlivě rozebrat z různých stránek, shromáždit argumenty a případně připravit půdu pro racionální rozhodnutí.

Polemika (z řec. polemiké techné, válečnické umění, Polemos [Πόλεμος] démon války) znamená původně umění sporu. Na rozdíl od diskuse a dialogu, které hledají spíše shodu, cílem polemiky je vyvrátit názor protivníka, případně ho i odborně nebo lidsky zpochybnit. Prostředkem polemiky jsou argumenty, ale mohou to být i jiné informace nebo i domněnky a v polemikách se užívají i pomluvy, nepravdivá a zkreslená tvrzení atd.

Polemický znamená konfliktní, útočný. Protikladem polemiky jako útočné řeči je apologie jako řeč obranná, obhajoba.

(Volně podle wikipedie, přeci jen to nemám všechno v palici ;-)

Pan Lex, jehož většina z nás zná jako tradičného přispěvatele do diskusí pod blogy, brilantního analytika a renomovaného znalce práva, replikoval mojí otázku. A podle mého skvěle. Požádal jsem ho tedy, zda by nechtěl svojí úvahu rozšířit tak, abych jí mohl publikovat. Pan Lex mi vyhověl a mně je potěším jeho text ve svém blogu zveřejnit. Díky, pane Lexi.

Tak tedy – pan Lex píše:

Zamýšlel jsem se onehdy nad vztahem lidí k událostem, věcem, jevům, situacím, názorům jiných lidí. A nad jejich vnějším projevem v okolitém světě. Dospěl jsem k tomu, že ony projevy lidí, pozorovatelů, diváků, posluchačů, čtenářů, lze rozdělit zásadně na verbální a nonverbální (konkludentní).

Těmi „lidmi“ mohou být jednotlivci, malé skupinky, velké skupiny, většina lidí, státy, národy, a to konkrétně určití (určité), nebo hromadné – neurčité.

Projevy mohou být kladné, neutrální nebo záporné. Polarita projevu může být zásadně ovlivněna straněním.

Nejčastějším konkludentním projevem (snad přesněji „neprojevem“) je mlčení. Leč mlčení může být projevem souhlasu i nesouhlasu. Nejméně žádoucí příčinou „mlčení“ je rezignace, apatie.

Na opačné straně než mlčení, je „klaka“, tj. objednaný, zaplacený frenetický projev souhlasu. Což z hlediska relevantního pohledu ve skutečnosti žádným „projevem“ není, respektive je to projevem právě a jen té objednávky, toho zaplacení.
Upřímným konkludentním projevem souhlasu je potlesk, který může vyjadřovat i nadšení.

Opakem potlesku, konkludentním projevem nesouhlasu, jsou jiné hlasité neartikulované projevy – pískání, dupání, mručení, bučení, výkřiky.

Angažované verbální projevy, ať už slovem nebo písmem, bych z hlediska početnosti jejich účastníků členil na jednostranné, dvou a více – až mnoho stranné.

Jednostranné, pokud jsou jejich autory jednotlivci nebo konkrétně určité skupiny osob, bych charakterizoval jako „stanovisko“, v případě neurčitého okruhu účastníků pod zformulovaným stanoviskem jako „petici“.

Za vícestranné považuji rozhovory, jednání, schůze, kolokvia, konference, panely a další.

Extrémním dvou i vícestranným projevem je násilí – rvačka, hromadná bitka, a nejzávažnější – válka. Jde sice už hlavně o projevy nonverbální, kterým ale verbální projevy zpravidla předcházely, a násilí je vyhroceným vyústěním vzájemného nesouhlasu, nedohody.

Civilizovanou, kultivovanou formou vícestraného verbálního angažovaného projevu jsou „diskuse“ a „polemika“.

Pod jedním z blogů na zdejších stránkách před pár dny padla otázka, jaký je, podle názoru diskutérů, rozdíl mezi diskusí a polemikou.

Vyjádřil jsem tehdy myšlenku, že posuzování významu, obsahu slov "diskuse" a "polemika", je často podřízeno "slovníkovým" vysvětlením, něco jako diskuse = výměna názorů (klidná, slušná, bez emocí), polemika = názorový střet (ostrá výměna názorů, hádka, emočně podbarveno). Což je jistě správně, ale nevyjadřuje to, podle mě, základ, podstatu této FORMY. Já vidím kardinální rozdíl mezi těmito dvěma formami komunikace v jejich primárním PŘEDMĚTU, tj. v tom, o čem se komunikuje. Zatím co předmětem diskuse zpravidla je (a znovu opakuji, podle mého názoru) něco objektivního, už daného, už existujícího (byť třeba subjektivně vzniklého) - nějaká věc, jev, dílo, přírodní zákon, nebo třeba článek (blog), předmětem polemiky je fenomén subjektivní, především a na prvním místě NÁZOR jiného.

Netvrdím, že to musí platit beze zbytku, že diskuse se nemůže prolínat s polemikou, přerůstat do polemiky a naopak, ale ten základ tak jednoznačně vidím.

Pro Libora Stejskala, editora těchto stránek, jsem z toho vyvodil závěr, že ve světle tohoto mého vidění, ve světle této odpovědi na otázku týkající se rozdílu mezi diskusí a polemikou, si myslím, že se marně snaží usměrňovat formu toku vstupů jednotlivých komentátorů (diskutérů, polemiků), marně se snaží učit lidi "diskutovat". Protože diskutovat by se dalo o článku blogera samotném (je dobrý, špatný, měl se zaměřit tam nebo onam, neměl přehlédnout ten nebo onen aspekt, jak je to s gramatikou a syntaxem atd.). Jenže za to většina těch článků jednak nestojí, jednak oni ti autoři těch blogů také většinou jen vyjadřují svůj názor k něčemu (objektivnímu), a posuzují tu nebo onu věc, událost, dílo, jev.

A tím zakládají prostor pro polemiku. Protože to, co napsali, má hluboce subjektivní povahu, a jiní to mohou vidět (a zpravidla vidí) jinak. A další a další komentátoři pak vyjadřují své názory k názorům blogera a předešlých komentátorů, a pak už většinou je bloger na vedlejší koleji a polemizuje se jen mezi "diskutéry". Tím ta "diskuse" ožívá sama sebou a žije si svým vlastním životem. Autor je mrtev, ať žije polemika. Svérázným typem "diskuse" je to, čemu já říkám "kádrování", tj. takové příspěvky, které už se vůbec netýkají článku, názorů na článek ani názorů na názory jiných, ale osob autorů těch názorů, zpravidla urážlivou formou.

Shrnuto a podtrženo: Ať žije diskuse!, leč velmi mnoho článků není pro diskusi předurčeno, jsou psány už se záměrem vyvolat polemiku. Což samo o sobě není nic špatného, polemika není o nic horší, než diskuse, nestojí v žebříčku hodnot níže. Skoro bych si troufl říci, že by měla stát výše, protože zpravidla jen v konfliktu názorů se tvoří pokrok, vznikají NOVÉ myšlenky, ne v "akademickém tlachání".

Později jsem pak dodal:

„V každém chlapovi je kus ješitnosti…. Což mě přivádí k myšlence ohledně dalšího, a možná nakonec rozhodujícího aspektu, proč si tu navzájem "plácáme játra", ať je to diskuse, nebo polemika. Přiznejme si to laskavě, že se trochu chlubíme, že dáváme "na odiv" své nápady, názory, které jsou projevem naší integrity. Proto je jedno, jestli pod vlastním jménem, nebo nickem. A jsme zvědavi, co na to říkají druzí. Jsme zvědavi na to, zda nás osloví a budou souhlasit, nebo rozvinou naši myšlenku těmi svými, nebo budou oponovat. Může to být uhlazenou formou, nebo i expresivně. Jen ta reakce nesmí urážet. Pak je jedno, jestli jde o diskusi, nebo polemiku. Obé má kladný náboj. Který se zásadně mění v záporný s prvním osobním útokem.“

Tak tolik jsem chtěl říci na tohle téma. Napsal jsem to jak umím. To mé pojednání má jistě hodně chyb a nedostatků, a má určitě hodně daleko do učeného rozboru. Což je ale, z mého pohledu, dobře, protože tím, doufám, vytváří prostor pro diskusi, resp. spíše pro polemiku. Trochu doufám, že nebude obejito mlčením, ať souhlasným nebo nesouhlasným. A už vůbec násilím, za což vám předem děkuji, rozhodnete-li se reagovat.

A na závěr mi dovolte ještě jednu myšlenku, v tomto čase, myslím, velmi aktuální. Svérázným, a z hlediska svého dosahu jedinečným způsobem vyjádření postoje, názoru, jsou volby. Jsou opřeny o - a garantují - svobodu vyjádření názoru. Dovolím si vás všechny požádat, poprosit – vyjádřeme tento svůj názor, souhlasme, nesouhlasme, ale nemlčme se stádem.

Zdravím vás,
váš Lex.