Česká média plní téměř každý den šťavnaté příběhy politiků a úředníků, kteří vzali nebo údajně měli vzít „provizi za přiklepnutí“ veřejné zakázky či dotace z nějakého fondu. Vzduchem létají miliony, desítky milionů či částky ještě vyšší.

„Velká“ korupce hýbe českou politikou – a je dobré dodat, že právě hlavně díky médiím. Být Marťanem vysazeným z kosmické lodi, který veškerou svou znalost země, na níž přistál, založí na sledování českých médií, řekl bych, že jsme stát, kde pomalu každý politik či vyšší úředník „bere“. Existuje ale ještě jiná korupce.

Ukrajinská korupce všedního dne
Nevím, jestli ji nazvat korupcí v malém či spíše korupcí všedního dne. Uvědomil jsem si to nedávno, když jsem poslouchal, co vypráví studenti v Charkově na východní Ukrajině, kde jezdím každý rok na pár dní přednášet. To, o čem mluvili, nebyla „klasická“ korupce, jak ji převážně vnímáme my. Byla to korupce prostupující vše a všechno. Chceš, abys na potvrzení od hasičů, že si můžeš otevřít restauraci a splňuješ požární předpisy, nečekal tři měsíce – zaplať úředníkovi za přepážkou. Chceš, abys nestál na ukrajinsko-polské hranici osm hodin v nekonečné frontě na odbavení, zaplať a posuneš se k okénku „přednostně“. Chceš si pronajmout kousek ulice pro kiosek, kde budeš prodávat – zaplať, samozřejmě úřednici do kapsy. Potřebuješ úřední potvrzení na cokoliv – zaplať.

Netvrdím, že se to nestává i v českých poměrech. Nicméně za poslední léta jsem ve svém okolí takových případů mnoho nezaznamenal. Na Ukrajině jde ale o všudypřítomný jev.
Je dobré se podívat na příčiny. Na otázku, proč má zaplatit, dostane žadatel o cokoliv téměř univerzální odpověď: víte, kolik beru? Ukrajinský hasič, policista či „normální“ státní či komunální úředník bere okolo dvou, v lepším případě tří tisíc hřiven. V přepočtu je to dnes asi pět až osm tisíc korun. Životní náklady na Ukrajině sice jsou o něco nižší než v českých poměrech, nicméně ne o několik řádů jako platy. Pokud chceš přežít, musíš mít i „jiné“ příjmy.

Celá věc má ještě jeden neopominutelný aspekt. Už na samotném začátku úřednické kariéry vzniká korupční impuls. Chceš-li získat nějaké místo ve veřejné správě, musíš zaplatit, jinak nemáš šanci. Automaticky se z toho odvíjí zakalkulování takového „nákladu“ do působení v dané instituci. „Vstupní investice“ se přece musí vrátit.

Ten, kdo dává úplatek, sice většinou neplatí mnoho. Zato ale platí často, protože „berou“ téměř všichni. Média to už příliš neřeší. Proč také, vždyť je to tak běžné. Je to jako epidemie chřipky, která se neomezuje jen na státní sféru a to, co od ní občan potřebuje. Chceš-li získat nějaké místo v soukromé firmě, a to i na nepříliš lukrativní pozici, často také musíš „zaplatit“. Je přece spousta jiných zájemců... Celé to připomíná začarovaný kruh, který obepíná prakticky vše. Na otázku mé kolegyně adresovanou studentům, jestli by v takových podmínkách také „brali“, někteří otevřeně přiznali, že ano.

Kam nesměřovat
Těchto několik postřehů nemá bagatelizovat české problémy s někdy podivným „využíváním“ peněz z veřejných zdrojů. I na Ukrajině existuje to, co by se dalo považovat za ekvivalent naší „velké“ korupce, byť pochopitelně ovlivněné místními specifiky. Koneckonců fakt, že některé ukrajinské politické strany jsou běžně považovány za reprezentaci regionálních oligarchů a na ně navázaných klanů, je dostatečně výmluvný. Spíše je dobré dodat závěrem krátkou glosu. Napadá mne při pohledu na české poměry. Platy v naší veřejné sféře sice zůstávají přes vládní škrty neporovnatelně vyšší než ty „oficiální“ ukrajinské. Avšak stoupající přerozdělování veřejných peněz vytváří až neuvěřitelné možnosti, jak se na nich „přiživit“.

Psáno pro Revue Politika.