Spor mezi premiérem Petrem Nečasem a ministrem financí Miroslavem Kalouskem o obří ekozakázku vzbuzuje pochopitelnou pozornost. Je obvyklé, aby předseda vlády v záležitosti s tak zásadním dopadem na finance státu „narazil“ na razantní nesouhlas člena své vlády? Nenaznačuje to cosi výmluvného o pozici českého premiéra?

Na celou věc je dobré se podívat v širším kontextu. Postavení premiérů v parlamentních demokraciích vykazuje velké rozdíly. Premiér bývá dominantní postavou vlády tehdy, když má za sebou „jednobarevný“ kabinet. Podstata této dominance bývá založena na tom, že premiér nejenom stojí v čele vlády, ale i jediné strany, o niž se vláda opírá.

Tradičně tady bývá zmiňována hlavně Velká Británie, kde se „jednobarevné“ vlády po druhé světové válce uplatňovaly běžně. Po posledních volbách má ale Británie koaliční vládu, byť jde pravděpodobně o výjimku z pravidla, která s příštími volbami zmizí. Dalšími zeměmi, kde se podobný „premiér-dominátor“ pravidelně vyskytuje, jsou třeba Malta, Řecko nebo Španělsko. „Jednobarevnost“ vlády je ovšem třeba ve Španělsku limitována často tím, že kabinet nemá většinu v parlamentu a je závislý na podpoře nějaké menší regionální strany.

Důležitým momentem je také politická a snad ještě více mediální šikovnost premiéra. Mediální obraz má dnes zásadní význam pro vnímání politika veřejností a ve svém důsledku ovlivňuje i politickou autoritu premiéra. Premiérské rozdíly lze dobře ukázat opět na Británii. Kontrastně působí například srovnání mediálně zdatného a charismatického Tonyho Blaira a jeho z pohledu veřejnosti dost „suchého“ nástupce Gordona Browna. Právě Blair výborně ztělesňuje ukázku prezidencializace premiérství, což je termín, který se pro takové velmi silné postavení premiérů používá stále častěji. Jeho podstatou je schopnost premiéra hrát vůdčí roli ve vztahu k veřejnosti, vládě i vlastní straně. Jak název napovídá, připomíná tady role premiéra pozici prezidenta v prezidentských demokraciích, jako jsou USA.

Prezidencializované premiérství v koaliční konfiguraci
Hovořit o prezidencializaci premiérství je možné i tehdy, pokud je vláda koaliční. Koaliční vlády jsou přitom v dnešní Evropě mnohem častější než ty „jednobarevné“. Strukturálně je samozřejmě pozice premiéra ve vládní koalici slabší. Může to ale kompenzovat pevné premiérovo zázemí ve vlastní straně a to, že jeho strana má ve vládě dominantní postavení. Stejně jako ve zmíněném Blairově případě i tady hraje svou roli charisma a schopnost komunikovat s veřejností.

Ukázkovým dokladem budiž sousední Slovensko mezi lety 2006–2010 a tehdejší premiér Robert Fico. Ten byl nejenom zakladatelem a klíčovou populární postavou své strany Směr, která volby v roce 2006 s výrazným náskokem vyhrála, ale při sestavování vlády si partnery mohl v podstatě vybírat. Fico do vlády přibral dvě menší strany, Slovenskou národní stranu a Hnutí za demokratické Slovensko, které měly minimální nároky na vládní křesla a agendu kabinetu. Obě tyto strany se rády „uskromnily“ vzhledem ke svému image politických párijů, kvůli němuž byly málo přijatelné pro zbytek politického spektra. Ficova vůdčí premiérská role se proto svou podstatou příliš nelišila od situace „jednobarevného“ vládnutí. Ficovu „suverénímu koaličnímu premiérství“ se blíží třeba Německo v éře kancléře Helmuta Kohla.

V prezidencializovaném premiérství není možné, aby se některý z ministrů postavil vůli premiéra ve skutečně zásadních věcech. Spor podobný konfliktu mezi Petrem Nečasem a Miroslavem Kalouskem o obří ekozakázku by tady patrně ani nemohl vzniknout, a pokud ano, rychle by skončil demisí „rebelujícího“ ministra.

Proč se prezidencializace premiérství v českých podmínkách nekoná?
Dají se ovšem najít případy, a to i ve stejné zemi, jen při jiné politické konfiguraci, v nichž je pozice premiéra poměrně slabá. Kupříkladu současná slovenská premiérka Iveta Radičová vede vládu, v níž se o dominanci její strany Slovenské demokratické a křesťanské unie nedá hovořit. Navíc Radičová neni ani předsedkyní této strany, tím je „její“ ministr zahraničí. Premiérskou pozici Radičové nicméně posiluje její komunikační zdatnost a razance, která z ní dělá nejviditelnější postavu „její“ vlády. I tak má ale v rozhodování uvnitř vládní koalice viditelně mnohem slabší slovo, než měl její předchůdce Fico.

Síla či přesněji slabost premiérské pozice Radičové má svůj protějšek v české realitě. Ani Petr Nečas nemá v silně decentralizované ODS příliš pevné zázemí, byť je na rozdíl od své slovenské kolegyně předsedou své strany. Stejně tak občanští demokraté se zřetelnou menšinou vládních křesel nemohou hrát roli dominantního aktéra, i když jde formálně o největší stranu koalice.

Vládní „váha“ stávajícího českého premiéra je mimoto v některých aspektech o něco menší než u jeho ženského protějšku na Slovensku. Nečasovi se nepodařilo stát se nejoblíbenější postavou vlády; v tom ho hladce zastiňuje ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Podobně je ministr financí Miroslav Kalousek mnohem viditelnější tváří z hlediska formování vládního obrazu u veřejnosti.

Nelze dále pominout důležitý fenomén v podobě tradičně aktivního českého prezidenta. Stačí připomenout vládní krizi na začátku letošního roku. Prezident tehdy úspěšně „vstoupil do situace“ a zablokoval Nečasem navržené odvolání ministra školství Josefa Dobeše.

Stávající český premiér se sice formálně opírá o pohodlné poslanecké zázemí. Liší se tím od své slovenské kolegyně, která vládne s těsnou a navíc drobící se parlamentní většinou. Avšak nekonzistence Nečasovy vlády tento rozdíl téměř smazává. Otázka na prezidencializaci premiérství tak má v dnešních českých poměrech vcelku jednoznačnou odpověď – žádná se nekoná.

Česká premiérská zkušenost
Při pohledu do nedávné minulosti se přitom dá říci, že příklady slabých premiérů převažují. Chybí zde prostor pro kompletní analýzu, nicméně stojí za to udělat alespoň několik poznámek. Najdeme premiéry, kteří na tom byli na konci svého vládnutí „hůře“, než je (prozatím) Petr Nečas. Za zmínku stojí hlavně dva sociální demokraté: Vladimír Špidla a Stanislav Gross. Velmi zjednodušeně shrnuto, Špidla i Gross vedli heterogenní koalici s těsnou parlamentní většinou, oba v premiérské funkci rychle přišli o image schopných a populárních politiků, byť každý z jiného důvodu, a oba postupně ztratili respekt i ve své vlastní straně.

Stejně tak ale najdeme svým způsobem opačný příklad jiného sociálního demokrata – Miloše Zemana, Špidlova premiérského předchůdce. Zeman svou vládu vedl někdy dost odpudivým stylem. Dodneška si mnozí vybaví kupříkladu jeho nevybíravý způsob „čištění“ kabinetu, když dával některým ministrům veřejně „svobodu volby“ důvodu, proč mají podat demisi. Zeman se potýkal se silnou opozicí ve vlastní straně a podobně jako Špidla a Gross také s drastickými výkyvy veřejné obliby, což ovlivňovaly jeho mizerné vztahy s médii.

Přesto se právě za Zemana dá hovořit o jednom z největších posunů směrem k prezidencializaci premiérství v českých poměrech. Velmi podstatnou roli v tom hrála „jednobarevnost“ jeho vlády, v historii kabinetů samostatné České republiky téměř výjimečná. Předpokladem této „jednobarevnosti“ byla záštita opoziční smlouvy uzavřené s ODS, která rovněž představovala dost ojedinělý a současně kontroverzní politický nástroj. Vznikly tak zvláštní strukturální podmínky vládní stability. Nicméně vzhledem k převážně negativnímu veřejnému vnímání „opozičně-smluvního“ spojenectví jde pravděpodobně o neopakovatelnou situaci.

Je dále možné připomenout dvě ostře kontrastní premiérská období spojená s jednou osobou – Václavem Klausem. Jeho první vláda mezi lety 1992–1996 byla sice na rozdíl od Zemanovy vlády koaliční, přičemž obě menší strany se vůči premiérově ODS rády vymezovaly. Avšak Klausova premiérská pozice působila neotřesitelně, hlavně díky velké společenské autoritě založené na důvěře v „jeho“ transformační kurs. Posilovalo to Klausovo postavení ve vlastní straně i v koalici. Období 1992–1996 je tak dalším příkladem jakéhosi „nakročení“ k prezidencializaci premiérství.

Zcela opačný obraz nabízí druhá Klausova vláda po volbách 1996, která po roce a půl padla. Strukturální handicap v podobě menšinovosti této vlády ještě zesilovalo rychlé rozkližování koalice. Klausovu veřejnou autoritu pak zdevastovala hospodářská recese a přibývající potíže v různých sférách, zdravotnictvím počínaje a železnicemi konče.

Pozici Petra Nečase oslabují podobné strukturální faktory, které se vyskytovaly u většiny českých vlád v minulosti. Současný premiér je těžko může zásadně změnit. Strukturální slabost Nečasovy pozice se navíc pojí s tím, že dnešní ODS nemá status dominantní strany ve vládě, který v minulosti mívala. Faktory, které by mohly působit pro premiéra pozitivně, na prvním místě silné zázemí vlády v parlamentu, rozmělňuje nekonzistence koalice. Nečas nemá příliš silnou pozici ani uvnitř vlastní strany, což se musí promítat i do jeho autority v kabinetu a na veřejnosti. Opomenout také nelze celkový obraz Nečasovy vlády, který je dnes velmi nevábný. Je špatně představitelná nepopulární vláda s oblíbeným premiérem.

Psáno pro Revue Politika.