Volební zemětřesení. To je nejpřiléhavější výraz pro proběhlé slovenské parlamentní volby. Změny politické krajiny jsou nejenom velké, ale také mnohdy překvapivé. Co jsou nejdůležitější změny, a kde hledat jejich příčiny?

Arogance a opotřebování mocí

Propad dosavadní dominanty slovenské levice, Směru Roberta Fica, z předchozích 44 na 28 procent se dost podobá „volnému volebnímu pádu“, který před pár lety zažila ČSSD. Představu pohodlné většinové vládní koalice s jedním dalším doplňkovým partnerem, což byla Ficova optimální varianta, to zjevně vyloučilo. Ficův Směr nicméně i po volbách zůstal velkou stranou a chybí mu protihráč či vynucený vládní spoluhráč, jakého má Sobotkova strana v ANO. V pořadí druhá strana ve slovenských volbách totiž dostala mnohem méně hlasů.

Směr voličsky zaplatil za jednobarevné vládnutí, kdy veškerou odpovědnost nesl sám. Tato odpovědnost na něj dopadla hlavně v souvislosti se stranickými korupčními a nepotistickými skandály, i když svým rozsahem zásadně nevybočovaly z běžného slovenského polistopadového „průměru“. Klasický neduh vládních politiků v podobě ztráty politického citu a opotřebování mocí speciálně zafungoval v souvislosti s Ficovou bagatelizací protestů zdravotních sester a učitelů krátce před volbami.

Jako naopak nedomyšlené se ukázalo jeho přehnané exponování uprchlické tematiky. Mnohé bývalé voliče Směru zjevně uprchlíci, kteří se na Slovensko v danou chvíli nehrnou, přestali v určitou chvíli zajímat. Tou chvílí bylo ochromení chodu některých nemocnic a otázka, zda dítě půjde do školy. Fico zjevně neodhadl vývoj veřejné nálady, kdy strach z uprchlíků přehlušily mnohem „přízemnější“ sociální problémy. Směrem slibovaný velký povolební „sociální balíček“ v této konstelaci příliš nepůsobil.

Úspěšní kritici

Druhé a třetí místo s výsledkem mírně nad 10 procenty obsadili Svoboda a solidarita (SaS) a Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽaNO). Obě mají mnoho společného. Za prvé SaS i OĽaNO oproti předchozím volbám posílily, první opravdu velmi výrazně. Za druhé neudělaly chybu jiných menších opozičních stran a nepřestaly nikdy fungovat jako radikální oponent Směru, který ani náznakem nepřipouští, že by s ním šel po volbách do koalice. Za třetí jejich vnitřní fungování stojí a padá s osobou lídra, který dokázal hrát s dobrou tematickou kartou.

Volení průzkum (exit poll) zpracovaný agenturou Focus pro televizi Markíza ukázal, že u SaS byl klíčem k úspěchu image kompetence strany v ekonomice, u OĽaNO pak protikorupční agenda. Při pohledu na voliče liberální SaS je zjevné, že právě tato strana se stala hlavním „dědicem“ kdysi největší pravostředové strany Slovenské demokratické a křesťanské unie. Ta pod komunikačně naprosto sebedestruktivním předsedou skončila ve volbách roku 2016 téměř na nule. OĽaNO pak „sbíralo“ příznivce napříč spektrem, přičemž nemálo jich přišlo i od Ficova Směru.

Úspěchu kritiků paradoxně pomáhal také Robert Fico. Ten si udělal krátce před volbami z lídra OĽaNO Igora Matoviče velký terč kvůli jeho údajně pochybným starším obchodním aktivitám. Celá záležitost se ale v mediálním prostoru rychle obrátila proti Směru. Jednak kvůli nejasnosti, kde svou informaci Fico vlastně vzal, jednak kvůli zjištění, že Matovičem údajně zničené účetnictví jeho firmy stále existuje. Slovenský premiér se v tu chvíli začal nápadně podobat pověstnému „užitečnému idiotovi“.

Nezvládnutá hra o koaliční potenciál

Vedle Ficova Směru jsou dalšími volebními poraženými tři středopravé strany, jejichž společným problémem se stala nejistota potenciálních voličů, zda po volbách „nepůjdou“ se Směrem. Nejvíc na to zjevně doplatil subjekt nazvaný Síť, který založil bývalý populární křesťanskodemokratický politik Radoslav Procházka. Ambice Sítě stát se lídrem pravice, čemuž nasvědčovaly některé předvolební výzkumy, se ale s takovým lavírováním ohledně vládní spolupráce nedaly spojit. Síť do parlamentu prošla s velkými problémy a je otázka, zda velké zklamání jednotu sotva vzniklé strany nerozvrátí.

Volebním výsledkem ještě hůře dopadli křesťanští demokraté (KDH), kteří se do parlamentu těsně nedostali. Jejich osud se příčinami až nápadně podobá fiasku českých lidovců z roku 2010. Pohodlné spoléhání se na zavedenou značku a kostnatění ve funkcích postupně vypudilo z KDH profesně zdatnější politiky, kteří byli mediálně aktivní a atraktivní. Výsledkem bylo, že strana přestala být vnímána jako někdo, kdo má co nabídnout, snad s výjimkou obrany konzervativních hodnot.

KDH zbyla jen loajální skupina věřících seniorů, která se přirozeně v průběhu času zmenšuje. Lidé jsou tvorové smrtelní. Navíc si některé hlasy KDH „odnesla“ Procházkova Síť nebo s OĽaNO ve volbách spolupracující menší subjekt, který založil Daniel Lipšic. Lipšic je další populární křesťanský demokrat kandidující proti své kdysi „mateřské“ straně.

Třetím středopravým poraženým, i když oproti Síti a KDH relativně nejméně, je Most-Híd. Povahou je Most postavený zjednodušeně řečeno na představě maďarsko-slovenské tolerance a populární osobě politického veterána Bély Bugára. Svým výsledkem klesl Most oproti předchozím volbám jen mírně, ovšem pohled na dlouhodobější trend od jeho vzniku v roce 2009 ukazuje, že se nebezpečně blíží k 5procentní volební klauzuli. Nejistota budoucnosti tak visí i nad tímto zajímavým projektem, v němž voličsky a kádrově dominuje etnicky maďarské jádro, které doplňuje slabší slovenská komponenta.

Úspěšní sběrači hlasů

Nejpřekvapivějšími momenty slovenských voleb byly volební průlomy Kotleby - Lidové strany Naše Slovensko a Jsme Rodina – Boris Kollár, které dostaly 8, respektive přes 6 procent hlasů. Promítnutí jména lídra do názvu u obou nových stran odráží závislost na něm. Kotlebův i Kollárův projekt jsou ve slovenských médiích někdy nálepkovány jako nestandardní. Při pohledu na ústřední roli lídra u jiných už zmíněných stran jde ale spíš o „nezvyk na nové“.

Podobně „nestandardně“ působil mimochodem kdysi i Robert Fico, když zakládal na konci devadesátých let Směr. Pro připomenutí: programově tehdy sliboval „třetí cestu“, pragmatické řešení problémů a atakoval celý tehdejší politický establishment.

Formace Mariana Kotleby je naopak v určitém ohledu až příliš „standardní“. Jde o ukázkovou a nezakrytou prezentaci klíčových prvků současné evropské krajní pravice. Klasik výzkumu krajní pravice Cas Mudde za ně považuje kombinaci nacionalismu, xenofobie, důrazu „na právo a pořádek“ a sociálního zabezpečení „jen vlastních“. Kotlebova strana to všechno svými apely vrchovatě naplňuje.

Pochopitelně Kotleba využívá slovenský kontext, a to typicky odkazy na tradici s Hitlerem spojeného Slovenského státu let 1939-1945. Provází to symbolické záležitosti, jako byly lídrovi performance v uniformě Hlinkových gard. Od podobných otevřeně „tvrdých verzí“ evropské krajní pravice, které reprezentuje například řecký Zlatý Úsvit, se liší Kotlebova strana právě „jen“ tímto kontextem.

Naopak netypické na slovenských volbách 2016 je, že současně s Kotlebou uspěla, a to s podobným výsledkem, ještě další krajně pravicová formace – Slovenská národní strana (SNS). Vysvětlit tento jinde řídký dvojitý úspěch krajní pravice je možné hlavně schopností se vzájemně odlišit. SNS sázela na „lidštější tvář“, distancovala se od Kotleby a obecně extrémistických excesů. Jen hodiny před volbami například vyhodila z kandidátky člena, jehož hajlující fotografie unikla na veřejnost.

SNS se zjevně vyplatila výměna předsedy, když lidsky (a alkoholicky) neúnosného Jána Slotu nahradil po volbách roku 2012 kultivovaně vystupující a skandály nepoznamenaný Andrej Danko. Dankova konsolidace rozvrácené strany a sázka na slogany o křesťanském a národním státu, který se o vše postará, vyšla. V pozadí zůstal fakt, že za Dankem se do parlamentu dostala převážně stará stranická garda ze Slotových časů.

Voličské fungování „dvojí tváře“ slovenské krajní pravice ukazuje zmíněný volební výzkum agentury Focus. Kotleba získal v první řadě mladé lidi volící poprvé. V této věkové skupině byla jeho formace dokonce suverénně nejúspěšnější ze všech slovenských stran. Dobře to ukazuje enormní míru frustrace části slovenské mládeže, která trpí vysokou nezaměstnaností a ztrátou perspektivy hlavně v některých periferních částech Slovenska. Obavy z uprchlíků v této frustraci asi nějakou roli sehrály, ale spíše jen jako součást obecnějšího strachu z budoucnosti. Dále Kotleba přitáhl k volebním urnám mnohé nevoliče z předchozích voleb.

Naopak SNS oslovila vedle svých voličů z roku 2012 (tehdy se o desetiny procenta do parlamentu nedostala) hlavně bývalé voliče Směru. Svým způsobem tím pokračuje dlouhodobý trend přelévání voličů mezi Směrem a SNS. V předchozích volbách „vypůjčené“ nyní Směr přetížený vládní odpovědností zase „vrátil“.

Pro pochopení je dobré dodat, že nejde o nic nepřirozeného. Směr je ideologicky „národně socialistický“. Nejde o jeho srovnání s Hitlerovou NSDAP, ale s takovými stranami, jako byli například dávní čeští národní socialisté, kteří kombinovali antiněmecký nacionalismus se socializujícím programem.

Nový politický podnikatel

Za nejbarvitějšího sběrače protestních hlasů ve slovenských volbách roku 2016 je možné považovat už zmíněného Borise Kollára. Úspěch jeho projektu spuštěného jen několik měsíců před volbami zajistily jednak peníze tohoto podnikatele, jednak sázka na excentrický, skandálem zavánějící styl velké „hlavy rodiny“ s téměř desítkou dětí „pořízených“ s několika ženami. Mediálně se to ukázalo mimořádně atraktivní.

Právě na Kollárovi je v nejčistější podobě vidět typický rys politických podnikatelů nejenom na Slovensku. Klíčové sdělení takové strany formuje vždy lídr. U Kollára je to dovedeno do krajnosti, protože takovým „sdělením“ je hlavně on sám. Jiná věc je, jak dlouho je takový politický subjekt udržitelný.

Politická nejistota

Slovensko se před letošními volbami dalo považovat za případ země s dominantní stranou. Pozice této strany se těmito volbami nejenom významně oslabila, ale hlavně se stranické spektrum mnohem více rozdrolilo. Navíc vzájemná vzdálenost mezi stranami je v řadě případů enormní a vytvářet v takové konfiguraci vládu s parlamentní většinou bude mimořádně komplikované. Povahou jde o těžko přehledné až chaotické uspořádání, v němž se dá špatně vládnout. Slovensko zjevně nečeká politicky klidná doba.