Kde mají kořeny zemité výlevy Miloše Zemana? Proč používal u novinářů jako premiér výraz hyeny? Co formovalo Zemanův názor na „pražskou kavárnu“?

Nedělní prezidentova rozhlasová promluva na Radiožurnálu vyvolala opět jednou obrovskou mediální reakci. Poněkud stranou pozornosti ale zůstala starší historie, která nepochybně stojí za připomenutí. Hodně napovídá o příčinách vztahů Miloše Zemana s novinářskou obcí a obecněji s významnou částí kulturně-společenských kruhů této země.

Zajímavý je hlavně závěr devadesátých let. Miloš Zeman se tehdy stal předsedou sociálnědemokratické vlády, a to díky překvapivé povolební dohodě s ODS. Tuto Opoziční smlouvu svého času provázely silné negativní reakce. Spolu s faktem, že většina tehdejších médií rozhodně nevítala nástup levice k vládní moci, to vytvořilo vůči vládě od počátku hodně nevlídné klima.

Tato „protivládní mediální ofenzíva“, ať už oprávněná či nikoliv, měla jeden důležitý efekt. V předchozích letech se Zeman jako opoziční předák snažil udržovat dobré vztahy s novináři, i když výsledek nebyl zrovna uspokojivý. Po nástupu do premiérského úřadu ale nastala rychlá změna. Lidové noviny si od premiéra České republiky vysloužily označení „nejhloupější deník, který lže, kudy chodí“, z Mladé fronty Dnes se stal „prolhaný deník“ a týdeník Respekt byl „obyčejnou žumpou“. Většina novinářů podle premiéra „nevynikala inteligencí ani profesionalitou“ a u části nešlo „vyloučit podezření na korupci“. V některých momentech byl Zeman ještě brutálnější a o žurnalistech hovořil jako o „hyenách, (které) je zapotřebí zničit ohněm a mečem“.

Své výlevy proti novinářům odůvodnil Zeman v jednom rozhovoru (shodou okolností pro Radiožurnál) rok po nástupu do premiérského úřadu velmi emocionální příhodou, která se odehrála už v roce 1996. Lidové noviny tehdy pod titulkem „Sebevražedný kus Zemanova syna“ zveřejnily článek popisující pokus o sebevraždu jeho syna kvůli nešťastné lásce. Syna měl Zeman z prvního, dávno rozvedeného manželství. Zeman na Radiožurnálu tvrdil: „Můj syn mně tehdy poslal dopis: Táto, já jsem tu sebevraždu nemyslel vážně, ale když jsem si tenhle článek přečetl, tak ji udělám. A zmizel z domova a já ho dva dny neviděl.“ Lidsky hloupé bylo, že autoři zmíněného článku v Lidových novinách výslovně připouštěli riziko zopakování sebevražedného pokusu Zemana mladšího, pokud dojde k „jakémukoli zveřejnění (jeho) problémů“ (Lidové noviny 5. 6. 1996).

Miloš Zeman tak nepochybně měl důvod považovat některé novináře za hyeny. Celá záležitost se ale těžko dá považovat za hlavní vysvětlení, proč se Zemanův pohled na média posunul do tak negativní polohy až v roce 1998. Zřejmě významnější byl přesun šéfa ČSSD z opozice do Strakovy akademie, a hlavně role novinářů při zveřejnění některých velmi nepříjemných afér, které začaly Zemana pronásledovat v závěru devadesátých let.

Velmi podstatný byl v tomto ohledu krátce před volbami roku 1998 rozpoutaný a dodnes ne úplně jasný skandál Bamberg. Šlo o to, že Miloš Zeman měl slíbit na setkání v německém Bambergu několika česko-švýcarským podnikatelům vlivné posty v exekutivě po získání vládní moci. Za to měla ČSSD, která právě zoufale řešila problém prázdné pokladny, získat půjčku. Pro média se celá záležitost stala pochopitelně vděčným tématem.

V každém případě, ať už byly motivy Zemanova přístupu k médiím jakékoliv, čtyři roky jeho premiérství provázela téměř permanentní „válka“ s novináři. Sociálnědemokratické vládnutí to rozhodně neusnadnilo a také se tím posiloval negativní obraz Opoziční smlouvy.

Text blogu využívá jednu z pasáží autorovy knihy „Deformace demokracie? Opoziční smlouva a česká politika 1998-2002“, která vyjde v lednu 2015 v nakladatelství Barrister & Principal.