Jan Fischer se v průzkumech před prezidentskou volbou těší velké podpoře veřejnosti. Současná antistranická nálada expremiérovi úřednické vlády přeje. Vybízí to k otázce, jak vlastně fenomén úřednických vlád vznikl a kdo za prosazením těchto vlád v minulosti stál.

Kořeny
Při hledání kořenů úřednických vlád se obvykle zmiňuje meziválečné Československo. Pozapomíná se ale, že i tehdejší úřednické vlády měly svého předchůdce v rakouské monarchii. Císař František Josef I. nezřídka preferoval jmenování "svých" ministrů a pomíjel parlament. Jiné než úřednické vlády při vyhrocenosti národnostních sporů a stranické roztříštěnosti parlamentu navíc mnohdy ani možné nebyly.

V podmínkách nového Československa negujícího rakouskou minulost se tato návaznost pochopitelně nevnímala pozitivně. Příznačně první úřednický premiér Jan Černý v roce 1920 při představování své vlády v parlamentu deklamoval, že na rozdíl od úřednických kabinetů starého Rakouska "nynější vláda, vedená muži vzešlými z lidu, ovládána je jen jedinou zásadou: sloužiti občanstvu, sloužiti občanstvu poctivě, nezištně a věrně".

Pravdou ale bylo, že na rozdíl od c. k. monarchie sloužily československé úřednické vlády opravdu jen jako přechodné řešení. Po odeznění jejich potřeby se vracely na scénu klasické koaliční kabinety.

Významnou roli ve fenoménu úřednických vlád sehrál i prezident Masaryk. Už při zrodu nového státu propagoval vládu odborníků. Stranické elity v tom nicméně vcelku odůvodněně viděly snahu o své odstavení na vedlejší kolej. Prezident totiž téměř jednímdechem hovořil o ministrech i jako "o svých sekretářích".

Mezi válkami tak úřednické vlády většinou sloužily jako prostředek nouzového překlenutí vážné krize ohrožující stát. Už zmíněný Jan Černý byl například prezidentem instalován v momentu, kdy se jedna z klíčových vládních stran sociální demokracie štěpila a její zbolševizované křídlo ohrožovalo demokratický režim. Ministři umírněných stran za těchto okolností rádi uvolnili prostor "odborníkům" provádějícím politiku "silné ruky", která pacifikovala rozbouřenou situaci.

Havel a "normální" vládní krize
Aktivní prezident je příznačný i pro situaci o řadu dekád později, kdy už žádné ohrožení státu nehrozilo. Na konci roku 1997 propukla první velká vládní krize v historii nyní už České republiky a rozpadla se koalice premiéra Václava Klause. Prezident Václav Havel "vstoupil do situace" a jmenoval premiérem bankéře Josefa Tošovského. Havel vycházel jak z dávné historické vzpomínky, tak ze své preference "vlády odborníků". V tomto ohledu se podobal Masarykovi.

Při vytváření Tošovského vlády se obě velké strany ODS a ČSSD ocitly, řečeno fotbalovým termínem, "v postavení mimo hru", i když s určitým rozdílem. ODS se zmítala ve vnitřní krizi, která nakonec vedla k odštěpení antiklausovského křídla. Pro ČSSD byly jednoznačnou prioritou předčasné volby, kvůli nimž byla ochotná podpořit vyslovení důvěry Tošovského vládě, aniž by se na ní ovšem podílela.

Stranický prvek ovšem Tošovského vládě úplně nechyběl. Obstaraly jej malé strany – z nichž nejdůležitější byli lidovci –, které měly k prezidentovi blízko. Vláda tím dostala spíše polopolitický než čistě úřednický profil. Zajímavou odchylku oproti meziválečné tradici také představoval autonomně se chovající premiér Tošovský, který si podržel důležité slovo při výběru ministrů. Ovlivnila to Havlova nemoc omezující jeho agilitu. Nepochybně ale platilo, že klíčovým "duchovnímotcem" této vlády byl právě prezident.

Topolánek, Paroubek a statistik
Úvahy o "osvědčeném" úřednickém či polopolitickém řešení se v následující dekádě vynořovaly opakovaně, a to vždy v souvislosti s vládní krizí. Realitou se nicméně stalo "až" v březnu 2009, kdy Paroubkova sociální demokracie uspěla s vyslovením nedůvěry Topolánkovu kabinetu.

Chování obou velkých stran – ODS a ČSSD – se ale oproti roku 1997 radikálně změnilo. Zapůsobila u nich obava z příliš aktivního prezidenta i autonomně se chovajícího premiéra. Statistika Jana Fischera navrhl Topolánek a ministerskou skladbu jeho vlády v podstatě určily ministerské nominace ČSSD, ODS a doplňkově i zelených. Stejně tak se tyto strany za úřednickou vládu postavily při získávání důvěry v parlamentu. Prezident Klaus tak při vzniku vlády fakticky zůstal stranou a v podstatě ji jen formálně jmenoval.

Provázel to ironický paradox. Šéfové obou velkých stran Mirek Topolánek a Jiří Paroubek na konstrukci nové vlády pracovali podle vzpomínek Jana Fischera v dojemné shodě, což kontrastovalo s jejich veřejně předtím vyhroceným politickým soupeřením.

Ministři Fischerovy vlády byli bez stranických legitimací. Pokud legitimaci měli, členství si na čas pozastavili nebo ukončili. V tomto smyslu byla Fischerova vláda čistě úřednická, a nikoliv polopolitická. Celkový vliv stran na vládu byl ovšem paradoxně větší než u jeho polopolitického předchůdce.

Zatažená úřednická perspektiva
Fischerova vláda způsobem svého vzniku vykročila mírně mimo českou i československou "úřednickou" tradici. Velké strany se chopily hlavní iniciativy a eliminovaly prezidenta, jehož vnímaly jako hrozbu. Problém, který ale časem "vstoupil do situace" místo prezidenta, byl zrod mimořádně populárního "nepolitického" premiéra. Na jeho oblibě se podepsal fakt, že jeho vláda v podstatě jen administrovala zemi a nedělala žádná příliš radikální a společenský odpor vyvolávající opatření.

Při vládní krizi na jaře tohoto roku, jejímž výsledkem nakonec bylo vypadnutí Věcí veřejných z vlády, se varianta kabinetu úředníků téměř nediskutovala. Naznačuje to, že jedna zkušenost s úřednickým premiérem kapitalizujícím svou popularitu vstupem do voleb stranickým lídrům zjevně stačila.

Praxe úřednických vlád není v Evropě samozřejmá. Mnohem běžnější je postup, když vláda, která přišla o parlamentní zázemí, zůstane v úřadu do předčasných voleb. Toto řešení je pochopitelně jednodušší a logice zastupitelské demokracie mnohem bližší než vytváření úřednických vlád. Bude jenom dobře, pokud to česká politická praxe začne napodobovat.

Text byl publikován v Lidových novinách. Obsahově vychází z knihy "Záchrana státu? Úřednické a polopolitické vlády v České republice a Československu", kterou vydalo nakladatelství Barrister & Principal, a jejímiž autory jsou Lubomír Kopeček a Vít Hloušek.