V jaké kondici jsou dnes Piráti? A co pro ně může znamenat volební koalice se STAN a po volbách případný vstup do vlády?

Začít je dobré krátkým ohlédnutím. Piráti stále ještě jsou novou stranou v Poslanecké sněmovně, protože v ní sedí teprve od voleb roku 2017. Tento zdánlivě banální fakt připomínám proto, že v minulosti řada nových stran politický test první přítomnosti ve sněmovně nezvládla. Takový vzestup a následný rychlý kolaps zažily například Strana zelených, Věci veřejné nebo Úsvit přímé demokracie.

Vstup do Poslanecké sněmovny obvykle znamená nápor jak pro jednotu nové strany, kdy se zesílí vnitřní rozpory, tak pro její schopnost udržet si voliče. V tomto ohledu Piráti byli zjevně úspěšní, i když je pravda, že volební období ještě neskončilo. Nic ale nenasvědčuje, že by jim hrozilo vypadnutí ze sněmovny po příštích volbách. Naopak sociologické průzkumy z posledních měsíců ukazovaly mírné preferenční posilování směrem k 15procentní, či dokonce vyšší podpoře.

To je ale jen jedna strana mince. Druhou stranou mince jsou slabiny Pirátů, které nenápadně problematizují zdánlivě jasný příběh úspěšné strany. Přes solidní výsledky v loňských krajských volbách i v dalších typech voleb (v komunálních volbách ovšem kandidovali jen v některých větších městech) jsou jejich voliči často dost "nejistí". Jde hlavně o to, že mnohdy nemají příliš velkou chuť přijít k volbám (pěkně to dokládají například výzkumy agentury Kantar "Trendy Česka"). V zásadě na tom není nic divného, protože to jsou převážně mladí lidé, u nichž je podobné chování běžné.

Podobně se nedá opominout minimální kádrové zázemí Pirátů. Tisícovka členů je jako základ organizace strany, která chce aspirovat na vítězství ve sněmovních volbách, poměrně málo. Nejde ani tak o tyto jedny volby. Na obsazení kandidátek takový počet členů samozřejmě stačí. Avšak s minimem členů a řídkou sítí územních organizací se těžko dá uvažovat o dlouhodobém etablování. Ve více než desetimilionovém Česku potřebuje celostátní strana kádrové zázemí i mimo několik velkých měst, protože bez něho postrádá pevnou a stabilní oporu.

Ve chvíli, kdy Piráty v budoucnu postihne nějaká větší krize či jiný vážný problém, který nabourá jejich kredibilitu, riskují rychlou marginalizaci. Zkušenost Strany zelených či Věcí veřejných to jasně dokládá.

Konečně se nedá pominout, že působení Pirátů mimo sněmovní půdu někdy vyvolává spíš rozpaky než dojem kompetence. Nejviditelnější je v tomto směru samozřejmě Praha. Bez zabíhání do detailů je otázkou (byť aktuálně zastíněnou koronavirem), jestli výkon stávajícího pražského primátora je pro politickou performanci Pirátů opravdu přínos, nebo spíš zátěž.

Přesto platí, že pokud zasednou Piráti po sněmovních volbách opravdu ve vládě, budou mít jejich politici k dobru zkušenost nejenom z parlamentu, ale i z výkonných funkcí v několika velkých městech a čerstvě i z některých rad krajů. Reálně je to rozhodně lepší výchozí situace, než by měla strana, která se s prvním vstupem do sněmovny prakticky současně ocitla i ve vládě. Právě to byly v minulosti případy Strany zelených i Věcí veřejných, kde nezkušenost a tvrdý střet s vládní realitou dost přispěly k vnitrostranickému rozkladu.

Plus a minus volební koalice

Společná kandidatura Pirátů ve sněmovních volbách se STAN má své plusy a minusy, přičemž se omezím jen na ty největší. Největším plusem určitě je šance bojovat o vítězství ve volbách, a tedy potenciálně získat premiérskou funkci a významné vládní zastoupení. Bez volební koalice se STAN by Piráti pravděpodobně zůstali "jen" středně velkou stranou.

Samozřejmě nejde jednoduše "sečíst" stávající volební preference Pirátů a STAN. Až příští sociologické průzkumy ukážou, kde leží možnosti tohoto spojenectví. I potom je ale dobré být s odhady opatrný, a to i proto, že řada příznivců STAN má ke "své" straně vlažný vztah a můžou se snadno přeorientovat jinam. Tento mírný handicap se patrně přenese na novou volební koalici, stejně jako váhání mnohých pirátských voličů, zda opravdu přijdou k volbám.

Volební koalice dvou či více politických stran je svou podstatou pragmatická záležitost, protože vyžaduje vzájemné kompromisy. Uzavřená koaliční smlouva Pirátů a STAN kompromis bezpochyby je, což je přirozené hlavní minus takového spojenectví.

Namátkou vybráno z dohodnutých společných programových východisek: objevuje se v nich například velký pirátský evergreen legalizace konopí, avšak není tam ani slovo o zavedení sektorové daně pro banky či telekomunikace, kterou měli v programu pro volby roku 2017, nebo o povýšení svazků homosexuálů na roveň manželství. Podobným kompromisem je kupříkladu rozdělení míst na kandidátkách mezi Piráty a STAN, kde nejistě volitelná místa připadají hlavně na pirátské kandidáty. Většině stranické elity Pirátů tak zjevně není cizí pragmatismus a ochota k ústupkům.

Úskalí pragmatismu

Pragmatismus ovšem v budoucnu nepochybně bude narážet uvnitř strany na odpor. Koneckonců ani volební koalice se STAN neprošla bez kritiky. Vlastně už teď se ve straně zjevně projevuje nesouhlas vůči představě vládní koalice s občanskými demokraty a jimi vedenému pravostředovému spojenectví, kterou předseda Ivan Bartoš otevřeně připouští. Základní motivací této vládní koalice je snaha odstavit ANO Andreje Babiše od vládní moci, což je sice motivace silná, ale pro některé idealističtěji naladěné členy nepostačující. Kritickým momentem je tady nutnost schvalovat vše podstatné, včetně takové vládní koalice, všemi členy strany, což nabízí příležitost vnitrostranické opozici.

Pokud vládní koalice Pirátů s pravicí a středopravými stranami po letošních parlamentních volbách opravdu vznikne, bude to vyžadovat nikoliv jednorázový kompromis, ale v zásadě neustálé hledání a uzavírání kompromisů, ať už programových nebo personálních. Bude zkrátka nutné někdy souhlasit s něčím, co se nebude řadě pirátských členů líbit. Je dobré přitom vnímat, že v socioekonomických otázkách se Piráti od pravicové ODS dost liší, přestože nejsou jednoznačně levicovou stranou. Ještě větší rozdíl je patrný v kulturních tématech, kde rozhodně nejde jen o legalizaci konopí.

Piráti v případě vstupu do vlády pravděpodobně zažijí mnohem větší vnitřní spory než v tomto volebním období. Pro stranu to nemusí skončit fatálně. Velmi záleží na schopnosti jejího vedení umět komunikovat s členy i s voliči, a také řešit krizové situace.

Text vyšel v Hospodářských novinách.