Nechce se mi naříkat, že se s námi jako s opozicí ve sněmovně nikdo nebaví. Nechce se mi stěžovat si, že nás musí vláda brát vážně. Je to vlastně trapné, že si musíme stěžovat k Ústavnímu soudu. Nebylo to ostatně poprvé. Podobnou stížnost jsme podali už proti Topolánkově balíčku. Tehdy Ústavní soud sice konstatoval, že způsob, jak Topolánek balíček projednal byl projevem nízké politické kultury, ale zrušit si ho netroufl.

Za Nečasovy vlády je situace ve sněmovně horší než za Topolánka. Je to velké pokušení: "Máme 118 hlasů, nemusíme se s nikým bavit." Zažili jsme to poprvé už při prvním hlasování po volbách o důvěře Nečasově vládě. Tehdy jsme poprvé diskutovali sami. Marně jsme se ptali, uváděli výhrady. Odpovědí bylo mlčení všech členů vlády. Podobně se odehrávalo i schvalování státního rozpočtu. Prostě nic není třeba vysvětlovat či obhajovat. A pokud se to někomu nelíbí, není třeba ani odpovídat. Výsledek je, že v poslední době si vláda zvykla na to, že je výhodné přicházet do sněmovny s návrhy zákonů na poslední chvíli. Pravidelně se opakuje, že se z nejrůznějších důvodů zkracují lhůty na projednávání na minimum. Dokonce každou chvíli se vláda pokouší zvládnout všechna čtení v jednom dni. Takto předložila revoluční úpravu činnosti Úřadů práce, stejně jako novelu Insolvenčního zákona a řadu dalších. Jedná se často o zásadní změny v klíčových oblastech, kde naprosto chybí odpovídající analýzy a kalkulace dopadu. Při 118 hlasech ve sněmovně si to prostě můžete usnadnit - brát opozici jen jako poštěkávající dekoraci: "Jen ať si pindají, my jsme na to zvyklí."

Dnešní rozhodnutí Ústavního soudu vlastně zabránilo už jen tomu nejhoršímu. Pokud by u Ústavního soudu vládě prošel onen balíček sociálních škrtů, jehož projednávání vláda bez důvodu neústavně zkrátila, kde dokonce u jednoho z návrhů úplně zrušila rozpravu, pak bychom nemohli vážně tvrdit, že žijeme v parlamentní demokracii a že zde platí ústava.

Podle ústavy platí, že menšina a opozice má právo se seznámit důkladně s předkládanými návrhy vlády, má právo vést o těchto návrzích rozpravu, uvést námitky a pochyby. V demokratickém zřízení nesmí vláda odpírat opozici tato práva a musí své návrhy před ní obhájit. Nedělá to jen kvůli těm jednotlivým vystupujícím poslancům. Opozice reprezentuje své voliče, občany. Vystupují tu za ně. Hájí jejich zájmy a jejich názory. Respekt k opozici je respekt k občanům státu, kteří nemusí mít všichni stejný názor jako koaliční vláda.

Zaplaťpánbůh tedy aspoň za tohle dnešní rozhodnutí Ústavního soudu. V opačném případě bychom měli parlament už jenom jako fasádu, za kterou se skrývají hluboce nedemokratické postupy, kde jiný názor už nikoho nezajímá a názory menšiny jsou jen kvílení větru.

Ústavní soud rozhodl, že vláda musí znovu projednat všechny nedostatečně projednané změny v oblasti nemocenské i nemocenského pojištění, státní sociální podpory, státní politiky zaměstnanosti, rodičovského příspěvku, sociálního příspěvku, porodného, příspěvku na péči a změny plateb státních zaměstnanců. To je v této chvíli naprosto dostačující. Chceme mít prostor se ke všem těmto věcem vyjádřit. Chceme uvést argumenty a chceme, aby nám vláda na naše námitky odpověděla. Ministři se nesmí v parlamentu schovávat za jasnou vládní většinu. Musí své návrhy dokázat zdůvodnit přede všemi.

V posledních dnech jsme viděli, jak vláda s ohromující rychlostí dokázala změnit svůj do té doby zásadní názor na sjednocení daně z přidané hodnoty. Určitě by bylo proto účelné, kdyby vláda byla do budoucna ochotna si svá přesvědčení ve sněmovně důkladně připomenout a zrekapitulovat. V opačném případě můžeme zítra čelit důsledkům dnešních vládních kroků, které dnes nikdo nechce domyslet, zkalkulovat anebo o nich vůbec nechce mluvit.