„Vidím změnu velkou a výraznou v jednáních EU o Euroústavě“ volá český prezident. „Názory, které já o Evropě prezentuji, se staly docela hlavním proudem.“ (viz. rozhovor v sobotním MF DNES) Co se to velkého stalo?
No především si paní Merkelová posadila našeho prezidenta do první lavice při jednání v Římě – pěkně při ruce, jako zlobivé dítě, které chce mít pod kontrolou. Následuje séparé jednání v zámečku u Berlína – prostě zvláštní péče. A výsledek je tady. Našemu prezidentovi náhle vše připadá jiné a vlastně takové, jak si to přál.
Ohromnou změnou je podle Václava Klause stanovisko holandského premiéra: „Občanům Nizozemska není možné znovu předložit starou ústavní smlouvu.“ Ponechejme mu tuhle radost. Tohle přece slyšíme z Francie i Holandska celé dva roky.
A v čem je ta další revoluce? Všechno se prý změní, říká Klaus. Má vzniknout nová dohoda, která nemá obsahovat žádnou kvaziústavní symboliku. Nic moc přesnějšího se pak už od něj v celém rozhovoru nedozvíme. Je to jako vždy. Podstata věci je mu ukradená. Jde jen o to pořád znovu opakovat, jaké je to všechno jeho úžasné vítězství. Pokud by tomu nějaká fakta odporovala, pak tím hůř pro ně.
Řekněme si, co se ve skutečnosti v EU dnes děje ve věci Euroústavy. Především je tu snaha najít co nejrozumnější kompromis mezi dvaceti dvěma členy EU, kteří jsou příznivci ústavní smlouvy na jedné straně a mezi těmi několika, kteří mají vůči stávajícímu textu výhrady. V této chvíli se snažíme najít společné řešení pro všech dvacet sedm zemí. Nikdo nemá být hozen přes palubu. Proto se musí hledat ústupky. Ústupky, které Klaus označuje jako velké, byly ve skutečnosti ty nejsnadnější. Ať už se to týká samotného pojmu ústava v názvu nebo otázky evropské hymny, vlajky apod. To je ve skutečnosti to nejmenší. Nejdůležitější shoda je dnes v EU v tom, že je třeba zachovat do textu připravované smlouvy všechno opravdu podstatné.
Co to je, to podstatné? To je např. a zejména nový způsob hlasování v EU tzv. dvojí většinou. Stejně zásadní změnou je nové pojetí funkce předsedy Evropské rady, dále pak výrazně silnější pozice reprezentanta Evropské unie v zahraniční politice. Významným krokem bude prosazení většinového rozhodování v oblasti justice a vnitra stejně jako prosazení evropského referenda a role národních parlamentů.
Mezi členskými státy EU je již dnes v podstatě dohoda na základu, který nesmí ve smluvním dokumentu chybět. Nejde tedy primárně o to, kdo koho porazí. Jde o něco daleko vážnějšího. Jde o větší efektivitu a výkonnost Evropské unie v situaci, kdy se zvýšil počet jejích členů a valí se na nás stále větší výzvy z vnějšího světa. Musíme reagovat – ať už se to týká ekonomiky, bezpečnosti nebo klimatických změn. Obsah je přitom důležitější než forma.
Formální věci lze obětovat, aby mohli někteří vítězně jásat, jak předvádí právě Václav Klaus. A jak je už v ráži, tak ještě volá do boje proti arogantní ambicióznosti některých evropských politiků, připomene, že od společné evropské měny může vést také cesta zpátky k původním měnám národním. „Naivisté narazili!“, volá Klaus a tančí svůj vítězný tanec. „Evropa nebude žádný superstát“, triumfuje.Ale o superstátu mluvil jen on sám a nikdo jiný nic takového nechtěl.
EU se skládá ze států, z nichž žádný netouží se rozpustit mezi těmi druhými. Pokud se evropské státy rozhodly vytvářet společné politiky nebo instituce, tak je to pouze proto, že si musíme nějak umět poradit se stále více vyvstávající a zjevnou jednotou našeho osudu v současném světě, na který chceme mít také nějaký vliv a ve kterém nebude jednoduché si podržet, na čem nám záleží – nějaké hodnoty a kus životního způsobu.
O tomhle ovšem nejen Václav Klaus, ale také Jan Zahradil či Alexandr Vondra, neví nic. Jejich cíl vytyčuje usnesení kongresu ODS: „Žádnou národní kompetenci nedovolíme přesunout do Bruselu. I kdyby nám ta kompetence byla na nic, tak si ji necháme. Takový furiantský je ten náš „realizmus“a vítězně táhne světem.