Nemohu se zbavit dojmu, že dnešní Evropská unie víc než občanům patří institucím a politikům. Je to špatně. Má patřit lidem, jejich bezpečí, pohodlí, prosperitě, volnému pohybu. Jenže tito lidé dávají stále častěji najevo pocit odcizení a nedůvěry. Na Brusel hledí jako na něco podivného. Daleko za devatero horami, devatero řekami.

V takové atmosféře se těžko vypořádává s otázkami, nakolik má EU smysl a jestli na cestě, kterou si vybrali Britové, něco není. Přitom za kanálem zjevně nejsou ze svého kroku úplně nadšení. Překvapení je cítit i mezi těmi, co vedli kampaň za vystoupení.
Diskuse, jež se rozhořela po vyhlášení výsledků, dokládá, že ve hře nebyla jen otázka pravomocí, které Britové přenechávají Bruselu. Hlasování nízkopříjmových či starších obyvatel pro Brexit svědčí o tom, že šlo o hlas vzdoru vůči představitelům světa, který se stává stále méně srozumitelným. Občané tak moc chtěli Bruselu pohrozit a EU za její chyby potrestat, až sáhli po experimentu s nedozírnými následky.
Pokud hodláme společnou Evropu udržet, musíme mnohé změnit. Česká republika, jež chce být ve svém vlastním zájmu ne černým pasažérem, ale spoluhybatelem EU, to vnímá jako zásadní úkol. Dosud máme v živé paměti, jak nám vidina společného působení v integrované Evropě před čtvrtstoletím pomáhala zvládnout rozchod se Slováky.
V opačném případě, tedy když změny nebudeme schopni, se připravme na démony, kteří vystrkovali růžky už v sedmdesátých letech. Nevraživostí mezi státy počínaje a násilím, terorismem v nestabilních regionech konče. Nic z toho si nemůžeme dovolit už jen proto, že doba je hektická i za hranicemi Evropy, a krize, jejíž projevem je rozvrat některých států či vlna migrace, nepočká.
Obejdeme se bez velkých gest, ostrých řezů a integračních dostihů. S Pandořinou skříňkou není radno si zahrávat. Mnohé můžeme reformovat, aniž by se sahalo do zakládajících smluv. Stačí, aby byla vůle měnit chod, styl práce a komunikaci evropských institucí. Jejich posláním je držet evropskou jednotu pohromadě, zacelovat trhliny, přemosťovat konflikty a rozdílné názory jednotlivých zemí.
Zejména Evropská komise v tom trestuhodně selhává. Nepomáhá v překlenování představ členských zemí a ve stmelování evropského prostoru. Místo toho do něj sama hází bouchací kuličky, s nimiž mívají národní státy vážný problém.
Když se dívám na itinerář předsedy Komise, vidím, že se pohybuje prakticky jen mezi zakládajícími zeměmi. Střední a východní Evropu ignoruje, pokud zrovna na některou ze zdejších zemí nepřipadne předsednictví.
V co ale ústí podobný život ve skleníku? Lidé vnímají Unii a její orgány jako cosi cizího, komplikujícího jim životy, někdy i nepřátelského. Není divu, že předseda EK nebyl před referendem na britských ostrovech vítán. Také práce politických reprezentací členských států je ztěžována. V evropském rámci se vytvářejí skupinky zemí s vlastními zájmy, připomínkuje se spousta záměrů zrozených u bruselského zeleného stolu, vedou se vyčerpávající rozhovory. Summit střídá summit, jeden dokument je chrlen za druhým.
Ale my nechceme, aby Brusel byli „oni“. Chceme, abychom Brusel byli „my“, abychom mohli hájit, rozvíjet i chválit politiku unijních institucí. Při pohledu na migrační krizi nebo Brexit se to však jeví jako hudba budoucnosti.
Dobře nastavená spolupráce je pro nás cennější než vášnivá debata, zda má být integrace více či méně. Úkolem evropských funkcionářů je prošlapávat pěšinu tam, kde si ji veřejnost již dnes přeje – například při utváření vnější a vnitřní bezpečnosti, fungování společného trhu a spotřebitelského prostředí, v oblasti inovací a především při zachování vymožeností schengenského prostoru. Ani systémové řešení migrace se dlouhodobě neobejde bez společné azylové politiky. Je v našem zájmu pomáhat takovou politiku utvářet, aby se do ní promítnul i náš pohled.
V první řadě je však nezbytné zabránit dalšímu drolení Evropy na vzájemně nesourodé části. I pro tento případ potřebujeme, aby Evropská komise byla strážkyní smluv, zárukou rovného přístupu ke všem členským státům, vnímavou zprostředkovatelkou a neúnavnou hledačkou kompromisu. Silná a spojující komise je lepší než slabá a rozdělující.
Veřejnost napříč kontinentem dává najevo, že Evropa nesmí patřit nabobům, ale obyčejným lidem, kteří ji potřebují ke zvládání svých potíží. Když mají pocit, že jim nepomáhá, ukáží palcem dolů. Opakování britského verdiktu bychom měli předejít. Už jen v zájmu naší bezpečnosti, stability a prosperity.

Právo 1.7.2016