Česká republika je mezinárodně uznávaný aktivní hráč. V noci jsem se vrátil z Jižní Koreje. Se svým protějškem jsem tam mluvil asi pětkrát, několik hodin. Výsledkem jsou velmi zásadní projekty - a nejenom v ekonomické oblasti. Korea je náš významný strategický partner a cesty tam jsou dneska pravidelné. Dokonce i v době, kdy v Koreji probíhají vnitřní turbulence, se máme o čem bavit. To je velmi silný vztah.


Za chvíli mne v Černínském paláci čeká pan Zaríf, ministr zahraničí Íránu, který mi oplácí návštěvu nedávno v Teheránu. ČR má šanci Íránu nabídnout své transformační zkušenosti, o které jsme byli požádáni s ohledem na to, že jsme země, která prošla ze socialismu do nového systému. Je veliký zájem něco vědět o naší privatizaci, o způsobu, jak jsme postupovali.

Zároveň poprvé přijede do Prahy šéf britské diplomacie Boris Johnson. V neděli se chce se mnou sejít německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier.

Přesto se Sněmovnou neslo, že jsme snad v rozkladu a že snad nemáme koncepci. Vadí mi ta zvláštní malomyslnost. Přitom postupujeme koncepčně možná víc, než jak tato země pamatuje.

Odmítám, že potřebujeme nějaká velká gesta, abychom změnili něco, co údajně je nesrozumitelné. Nedávno jsem jel v noci v autě, a slyším z BBC: „Washington Post zveřejnil poděkování Spojených států České republice za to, že uvolnila a zachránila novináře v Sýrii.“ V našich zprávách to nebylo, ani nevím proč. Docela dobře se mi to poslouchalo – poděkování Američanů České republice. Zato máme ve Sněmovně diskutovat o iniciativě na zrušení ambasádu v Damašku. Podle poslance Gabala tím legitimizujeme režim, který je zdiskreditovaný. Taková gesta se chtějí…

Upřímně řečeno, vůbec nerozumím úplně zbytečné politizaci přijetí 14. dalajlámy. Ani Jeho Svatost o žádnou politizaci nestojí, znám jeho názory. A je samozřejmě chyba vládní koalice, tohle uznávám, že k ní došlo.

Styděl jsem se za to, protože nedržíme úplně elementární pravidla, která jsou součástí toho, když chcete s někým mluvit a chcete, aby byl partner. V zahraniční politice držet to, co se dohodlo, je zásadní všude na světě. Vím dobře, že tohle se v ČR opakovaně stávalo. A nechci to opakovat. Nám se podařilo v minulých 15-20 letech zhoršit vztahy dokonce i se sousedy, protože jsme nedrželi slovo.

Nemám potřebu být servilní. Na mě, kdyby někdo zatlačil nebo mi říkal, že musím něco dělat, tak jsem taková povaha, že bych se vztekl. Dokonce i v minulosti se mi stávalo, když jsem ještě nebyl v ministerské funkci, že za mnou přišel představitel nějaké mocnosti a položil přede mě, co máme dělat za a, za b, za c… Skoro jsem s ním vyrazil dveře. Nejsem dneska v pozici někoho, kdo musí přijímat něčí příkazy nebo se před někým hrbit. A rozumím všem těm, kteří v této zemi nemají chuť se hrbit. Jenom by bylo dobré rozeznat, kdo se hrbí a kdo ne, a co je hrbení a co je jenom to, že říkáte: Tohle se nám, přátelé, nepovedlo, protože vypadáme, jako bychom toho druhého chtěli pokořit naprosto nesrozumitelným způsobem.

Škoda, že není čas na dlouhou debatu o historii Číny a o její frustraci ze Západu. Vždycky mám chuť o tom začít mluvit, protože to skutečně není pěkná historie - jak se chovalo osm imperiálních mocností v Číně před 100 lety. Je to děsivá historie, pokořující, ponižující. V těch Číňanech to je. Když jsem dával rozhovor Čínské televizi, první otázky, které jsem dostal, byly na politiku dělových člunů a na to, co se dělo před 100-150 lety - a že tam možná jako součást rakouské armády tehdy byli také čeští vojáci, kteří si uloupávali zlato v Pekingu. Je to kuriózní, ale je to tak. Číňané to prostě cítí jako pokoření. Oni od Západu nic dobrého nečekají.

Absolutně souhlasím s předsedou ODS Petrem Fialou, že nestačí pragmatické vztahy s Čínou. Nestačí pragmatické vztahy, my potřebujeme politické vztahy. Nemám přehnaná očekávání v ekonomické oblasti. Mně jde o dialog.

Když už se ale máme bavit o ekonomickém vztahu v Čínou, buďme féroví. Že v tomto roce klesl export? To je jenom jedno číslo. Nástup je přitom impozantní: během krátké doby tři letecké linky, a budou zřízeny další tři. To je důkaz pohybu.

Pokud jde o miliardové investice, jsou to věci, které se připravují dlouhodobě. Tam pár měsíců, půl roku není žádná míra. Je velmi těžké teď podávat zprávu o něčem, co probíhá, a kde mohu jenom tušit obrysy toho, co je ve hře. Ale nebude to znamenat, že budeme pod vlivem Číny, ani to nebude znamenat, že se staneme vazalem. Stačí se podívat, jaké masivní investice má dneska Čína v řadě jiných zemích, včetně Německa. Logika je v tom, že Čína má finanční prostředky a hledá trhy, na kterých by je mohla uplatnit.
A Česká republika je pro ni velice zajímavý partner. Protože oblast, v níž Čína kulhá, je vývoj. A tady v Česku vznikají zajímavé projekty, které mohou být oboustranně výhodné. Myslím, že stálo za to říci Číňanům: Jsme korektní partner, předvídatelný.

Bojím se gest, která vyvolávají velkou pozornost, velkou popularitu. Vím, jaká je to výzva citovat Ferdinanda Peroutku. Proto to řeknu úplně přesně: v roce 1937 vydal stať o pozoruhodném rozdílu mezi politikou a literaturou (reedice vyšla v roce 1991 ve sborníku O věcech obecných, SPN v Praze). Peroutka píše: „Prvním a rozhodujícím znakem politické činnosti je něco vykonat, a ne si jenom něco myslit nebo prohlašovat.“

Pokud chceme v politice něco vykonat, musíme se pustit do poměrně trpělivé, pomalé, střízlivé a často šedivě vyhlížející práce. Nelze se opírat o vášnivá zvolání, či ojedinělé činy, které by měly všechny jednou pro vždy spasit, říká Peroutka. Těžší než planě moralizovat, je najít nějakou účinnou metodu, díky níž něco skutečně vykonáme. A Peroutka říká, že toto hledání se neobejde bez umírněnosti, i když je třeba počítat s tím, že snáze dojdou potlesku radikální líbivá gesta - „Kdo bojuje proti výstřelkům svobody, bojuje pro zachování svobody."

Připomenout si tato Peroutkova slova se vyplatí, protože žijeme v docela bouřlivě hysterických časech. A býváme často kritizováni právě za to, že neděláme nějaké okázalejší gesta, dramatičtější v zahraniční politice.

Někde jsem četl, že bych se měl stát jestřábem. Že je na to po volbách v USA výborná chvíle. Jinde si zase přečtu, že se příliš bojím a že bych měl být daleko výraznější. Nepřekvapuje mě to. Když jsem začínal, v Bruselu jsem – tuším od holandského ministra zahraniční – slyšel, abych si zvyknul na to, že budu fackovaný zleva zprava.

Říkal jsem si: Ne, to není možné, já to přeci vysvětlím. V parlamentu to umím lidem podat, uvěří mi. No, mýlil jsem se. Zjistil jsem, že to fackování zleva zprava je skutečně ten klasický chléb, který čeká někoho, kdo dělá dnes zahraniční politiku. Ani se kvůli tomu nezlobím.

Jak však v takovémto prostředí nepropadnout ani jednomu extrému, ale snažit se skutečně vytvářet nějaký jednotný společný postup, na kterém je člověk schopen se s většinou dohodnout?

Všiml jsem si dramatické výzvy k týdnu neklidu. Typické gesto. Ve Spojených státech ale vyhlášení neklidu vedlo skutečně ke vzpouře. Ve volbách tam lidé řekli: Dost těch mluvících hlav! Dost už mediálních hlav! Dost těch, kteří nám říkají, co si máme myslet a co máme cítit!
Významným momentem pro mne byl nešťastný výrok, který utekl z úst paní Hillary Clinton, když řekla, že velká část voličů pana Trumpa jsou ubožáci.

To je klíč k volbám - protože pro politiku (i zahraniční) je strašně nebezpečné, pokud si začnete myslet, že máte nějaký patent. A že ti ostatní jsou ubožáci, kteří ničemu nerozumí. Pak není divu, že Donald Trump se stal mluvčím právě těch „ubožáků“, „lůzrů“. Těch, kteří nejsou vítězi globalizace. Je to docela kuriózní: Republikánská strana se v USA stává mluvčím outsiderů.

Americký prezident i po takovýchto volbách ale vystoupil a promluvil o tom, že je třeba sjednotit Ameriku. Pochválil i Hillary Clinton a ocenil, jak byla houževnatá, jak byla tvrdým soupeřem, prý byla skvělá.

Této velkorysosti k poraženým bychom si mohli všimnout i v Česku. Dost často nám schází ta schopnost dívat se na druhého velkoryse - že ho nezadupu a nesnažím se, aby zmizel z povrchu zemského, naopak že ho beru s úctou a respektem.

Úcta a respekt patří i do zahraniční politiky. Když pomyslím na náš národ, naši zem, náš stát, vybaví se mi obraz: Jako kdybychom se po letech ocitli v situaci lodi, která uvízla někde na březích nějakého divokého, temného kontinentu. My tam najednou vystoupíme jako posádka, jež má za úkol vydat se na cestu tou nevypočitatelnou krajinou.

Rozumíte? Jsme společnost, která prochází - možná ne v prostoru, ale v čase - údobím, které přináší překvapení, které přináší nejistotu, kde nás potkávají věci, jež se dají často těžko odhadnout. A v takové situaci je důležité, jak se to společenství chová, jak jsme schopni se chovat sami k sobě. Proto mluvím o velkorysosti. Jsme schopni v takové nevypočitatelné a dobrodružné situaci se dohodnout na tom, kam jdeme, abychom vůbec byli schopni jít kupředu? Protože v tom pochodu se ozývají výkřiky: „Nejdeme na západ, měli bychom se otočit více na západ", nebo „K tomu okolnímu kmenu jsme nějak moc servilní, my se snad chceme stát jeho vazaly!".

Je celá řada věcí, které najednou iritují, a teď jde o to, abychom si tohle dokázali včas vyjasnit, abychom vůbec byli schopni pohybu vpřed a abychom vůbec byli společnost, která i v zahraniční politice někam kráčí. Všichni, i opozice, musí být toho součástí. Máme-li šanci přežít tento test – a nevíme, co nás všechno čeká, protože včerejší jistoty jsou nejisté a proměňuje se i dosud přehledný Západ -, je strašně důležité, abychom byli připraveni, abychom měli vnitřní odolnost, abychom byli schopni zvládnout to nečekané, co může přijít. Proto je důležitá vnímavá debata.

Chápu, když nový prezident Spojených států jako první řekne: „Musíme se sjednotit". Ono je těžké někam jít, pokud máte rozdělenou zemi. A těch rozdělených zemí je dneska plno, i kolem nás. A je to nebezpečí, které samozřejmě hrozí i Česku. Musíme mu čelit.

Když jsem nastoupil na ministerstvo zahraničí, první věc, kterou jsem vyhlásil, byl audit, hloubková inventura zahraniční politiky. Dali jsme dohromady poměrně obsáhlý materiál, kde jsme se zabývali tím, kdo proč co dělá a jestli to vůbec k něčemu je. Pak jsme s tím dále pracovali. Obrátili na odborné instituce i na parlament. Šlo nám o to, abychom se dobrali společné koncepce, a vedli debatu, co všechno jsou cíle zahraniční politiky a které z nich jsou podstatné.

Výsledkem této práce byla koncepce, kterou jsme předložili v průběhu tohoto období. Za hlavní cíle jsme vytyčili bezpečnost, prosperitu, udržitelný rozvoj, lidskou důstojnost včetně lidských práv, službu občanům, dobré jméno České republiky. Řekli jsme též, že je pro nás klíčový euroatlantický prostor. Rozhodl jsem se každý rok tuto koncepci aktualizovat.

Když mluvím o té výpravě, která pochoduje temným nevypočitatelným kontinentem, je to vlastně plán na každý rok, kam chceme dojít, co si chceme počít.

Proto odmítám myšlenku, že česká zahraniční politika je nekoncepční. Na základě obecné studie jsme vytvořili konkrétní strategie - například vůči západnímu Balkánu, mimoevropským teritoriím, koncepci rozvoje zahraniční rozvojové spolupráce...

Při tom pochodu džunglí neustále narážíme na události, které bylo těžké předvídat, jako je brexit nebo vojenský puč v Turecku. Do toho, co děláme, vstupují tyto nové věci, které nás často fundamentálně ovlivňují. To ale neznamená, že se ztrácíme. Na základě koncepce, kterou máme, na události kolem odpovídáme.

Jaká byla třeba naše odpověď na brexit? Zúčastnili jsme se evropské debaty, co s tím, a podpořili jsme názor, že musíme pokračovat v jednotné Evropě. Odmítli jsme debaty o institucionálních změnách, o nějakém znovuotevírání primárního práva, a řekli jsme, že základní věcí je zabránit polarizaci Evropy. To, aby se vytvářela v Evropě různá centra, která, nedejbůh, za nějakou dobu budou stát proti sobě, protože - jak říkal už Tomáš Garrigue Masaryk, vytváření pólů v Evropě vede dříve nebo později k válce. Taková je zkušenost dvacátého století.

I na tu novou situaci hledáme odpověď. Naše vystupování na zahraničních fórech není nahodilé, ale je to součást koncepčního přístupu, který jsme zvolili.

Stejně správné bylo, když jsme ve světle posledních událostí řekli, že jednou z klíčových oblastí je budování evropské bezpečnostní a obranné unie. Evropa musí být schopna se postavit na vlastní nohy, vytvářet oddíly, které budou schopny provádět mise v našem příhraničí, tam, kde to bude v bezpečnostním zájmu členských států.

Není zase tak překvapivé vyhlášení Donalda Trumpa: „Jak máme pomáhat Evropanům, když si neplní svoje rozpočty?". Vždyť to v USA visí ve vzduchu už dvacet let - proč máme my, Američané, platit Evropanům obranu? Jsou snad ti Evropané o tolik chudší než my, že si to nemohou zaplatit sami? Že to Donald Trump vyjádřil takovým dramatickým způsobem, nás možná trochu vyděsilo, ale s tím jsme přece mohli počítat. Nakonec i Barack Obama, když byl nedávno v Evropě, mluvil velmi tvrdě na toto téma.

Někdo z poslanců řekl, že reagujeme pouze na situace. Ale na situace musí reagovat všichni! Tady málokdo tušil, že se bude muset reagovat na brexit, na konflikt na Ukrajině a podobně. Události, které vidíme kolem sebe, prostě byly nečekané. My nemáme experty-prognostiky, kteří by nám byli schopni říci, co budou ty klíčové události roku 2016. Prostě události na nás většinou padají tak, že se nestačíme divit.

Ale to neznamená, že nemůžeme být připraveni jednat. Musíme počítat s alternativami a nebýt zaskočení. Dneska máme nového amerického prezidenta. Bude představovat určitou novou kapitolu vztahů. Je vidět, že má nové pohledy - ale to není něco, co by mě vedlo k děsu ani k panice. Za Českou republiku jsme připraveni jednat. Máme velkou agendu s USA, ve které chceme pokračovat.

Také jsem zaslechl nářek, že více obchodujeme s Amerikou než s Ruskem. Ano, je to jedna z nejrychleji rostoucích exportních destinací. Pokládám to za dobrou věc. A není to nahodilost, vždyť pro to mnohé děláme. Velmi stojím o to, aby se Česká republika prosazovala s kvalitními výrobky, které prodává za slušnou cenu, v zemích, jako jsou USA, Izrael, Švýcarsko, Německo a podobně. Protože když v těchto zemích dosáhneme dobrých cen za výrobky s vysokou mírou přidané hodnoty, tak nám to umožňuje zvyšovat mzdy doma, v České republice, což chápu jako strategický cíl národohospodářství - zvyšovat životní úroveň pomocí kvalitní výroby, kterou prodáme na těch nejnáročnějších trzích. My v těchto zemích posilujeme ekonomická zastoupení, například v Izraeli máme i nového diplomata pro vědu a výzkum. To jsou věci, které se nám vyplácejí a odpovídají zájmům České republiky.

Prý jsme udělali „řez“ v české zahraniční politice. Zajímavý výraz. Jaký řez jsme udělali? Souhlasím s tím, že není všechno stejné - naše politika není stejná, jako byla politika našich předchůdců. To vůbec netajím. Přinesli jsme změnu.

Zmiňme třeba Čínu. Nesouhlasil jsem s tím, že máme zmražené vztahy s Čínou. V roce 2008, 2009, když vypukla světová krize, se všichni tetelili blahem, že čínská ekonomika držela svět pohromadě. Tehdy Economist přinesl na titulní stránce: jeden motor byla Amerika, druhý byla Čína - ten americký škytal a čínský držel stroj ve vzduchu. Tohle byl obraz, který byl na západě. Prostě bez Číny by se ekonomická a finanční krize těžko zvládala. Tak si nehrajme na pokrytce.

To neznamená, že nebudeme k Číně kritičtí. Česká republika je dokonce na špičce kritiky vůči Číně. Právě proto, že máme dialog, který jsme předtím neměli, tak vůbec můžeme kritizovat. Ale musíme to dělat tak, že se dodržují pravidla hry a nečiní se kroky, které jsou nesrozumitelné. Než přišla tato vláda, mohli jsme Čínu kritizovat jedině po hospodách sami pro sebe - protože jsme se s ní vůbec nebavili. Takže ano, změnili jsme tuto politiku - a podle mě je to daleko rozumnější, daleko efektivnější.

Změnili jsme českou zahraniční politiku i jinak. Tady v této zemi byly v minulosti hlasy (teď se k tomu už nikdo nehlásí), které říkaly, že musíme zaútočit na Irák, že tohle je politika Západu, že tohle má být evropský postoj. Kolik bylo těch, kteří tomu čelili? A když jste řekli, že to je špatně, že to je nepromyšlené, tak vás okřikli: Ztichněte, nepatříte k Západu, chováte se nepatřičně, měli byste mlčet! Tak to bylo v roce 2003.

Potom přišla Libye. Zase jsme slyšeli, že musíme zaútočit v Libyi. Všichni víme, jak to dopadlo, důsledky toho sklízíme dodnes. Zcela rozvrácená země. Jak bychom přitom potřebovali mít v Libyi partnera! No, nemáme ho tam, protože tu zemi najednou po našich “skvělých“ zásazích nelze dát vůbec dohromady - a my na to doplácíme obrovským způsobem.

Mohl bych též jmenovat ty, kteří nedávno říkali k Sýrii: Vtrhněme tam, svrhněme Asada! To byla také česká zahraniční politika a tohle se také pokládalo za politiku Západu. Já tvrdím, že to byla špatná politika. A dneska už to není politika Evropy. Když říkáme, že nelze řešit věci tak, že budeme někam vtrhávat a nastolovat demokracii, tak tohle je nyní evropská politika. Tu my sdílíme. Nejsme mimo evropskou debatu, nejsme ti, co odvádí zemi někam na Východ.

Pro mě je Západ spojený s kritickým myšlením. Ta velká gesta, která tepal Peroutka, patří spíš k orientální despocii než k Západu. Západ chápu jako kritické prostředí, ve kterém se prosadí ti, co kriticky myslí. A naopak konformní postoje tam podle mě velkou cenu nemají, ani vás s nimi moc neberou jako partnera. Doufám, že tohle bude pro Západ platit i do budoucna.

Česká republika je aktivní mezinárodní hráč. V řadě věcí hrajeme téměř nad svoji váhu - protože máme velkou tradici a pověst, protože jsme industriální země a protože nás berou jako solidního stabilního partnera. Odmítám jakákoliv podezírání z ohýbání a ze servility. Garantuji, že česká zahraniční politika je dnes dělána s rovnou páteří země, která je partnerem těm ostatním, dokonce i zemím, které jsou mnohonásobně větší než my. Chci, aby Česká republika držela slovo, aby byla předvídatelný, korektní partner. A chci, aby zahraniční politika byla věcí širokého veřejného konsensu. Proto jsem použil obraz oddílu, který prochází těžkým časem a kontinentem plným nástrah. Co bych pokládal za největší neštěstí, je rozštěpená společnost, ve které si nedokážeme ujasnit, co vlastně chceme a kam jdeme.


(upravené vystoupení v Poslanecké sněmovně PČR dne 11.11.2016)