Představte si severní Afriku a Střední východ před patnácti lety a dnes. Kdyby vám někdo řekl, že v těchto zemích budeme bojovat s tzv. Islámským státem a tisícovkou radikálních uskupení, nevěřili byste. Nebo že tam, kde včera byly stabilní státy, budou dnes rozpadlá území. Zkusme si položit otázku, kde jsme pochybili. Nemohli jsme něco dělat lépe?

Možná jsme udělali řadu chyb, ale hlavní chyba Západu určitě nebyla v tom, že měl více zbrojit a více užívat vojenskou sílu. Co dobrého přinesly ty miliardy dolarů utracené na vojenské akce v Iráku a Afghánistánu? A teď jinak. Kde si můžeme být naopak jisti, že investujeme prostředky účelně a správně? Silný pocit, že naše pomoc má smysl, jsem měl například v jordánském uprchlickém táboru v Zátarí. Tam člověk pochopí, že obrovské množství uprchlíků ze Sýrie a Iráku žije jen díky tomu, že jim pomáháme.
Mluvil jsem s rodiči, kteří mi řekli, že kdybychom tam neplatili školu pro jejich děti, nezůstávali by v táboře a šli by dál, třeba do nejistoty. A takových jsou tam tisíce: zůstávají jen proto, že díky naší pomoci mají k dispozici základní vzdělání, čistou vodu, hygienu a zdravotní pomoc.
Věřím, že v Iráku již končí boj o Mosul. Ale to neznamená, že máme vyhráno. Čeká nás zápas o udržení mírového života – společnosti, v níž vedle sebe budou žít šíité, sunnité i Kurdové. Tento zápas bude ještě těžší než ty předchozí a nepůjde ho vyhrát zbraněmi.
Islámský stát a sen o chalífátu v dosavadní podobě možná bude poražen, to ale ještě neznamená, že zmizí tisíce extremistů a že se podobný nepřítel nezrodí za čas znovu.
Chápu záměr USA odradit a odstrašit Asadův režim od používání mimořádně nebezpečných zbraní. Pokud platí, že byl viníkem nedávného odporného činu.
Je pravda, že s námi bude zle, pokud dopustíme, že se beztrestně budou používat zbraně hromadného ničení: chemické, biologické a nedejbůh jaderné. Všichni cítíme, jak naléhavá je potřeba jasně na takové činy odpovědět.
Důležité ale je, aby nezůstalo jenom u úderů pěstí. Použití zbraní by mělo být vždy součástí širší, dlouhodobé strategie. Jediná cesta k řešení syrské občanské války je v politických jednáních, do kterých musí být zahrnuty všechny regionální síly a mocnosti, včetně Turecka, Ruska, Íránu a dalších.
Podstatné je nevzdávat diplomatickou iniciativu v rámci OSN, především v Radě bezpečnosti. To se týká jak vyšetření zločinů v Sýrii, tak hledání politické shody na mírovém řešení. Je čas kameny metat a je čas kameny sklízet. To platí v Sýrii stejně jako v Iráku. Vedle vojenské síly musí klíčovou roli sehrávat také diplomacie.
Posledních patnáct let bouří na Blízkém východě – a našich neúspěšných snah o uklidnění – dává jasnou lekci. Není možné se spoléhat na čistě vojenská řešení. A není možné se pustit do zvyšování výdajů na zbraně, a přitom omezovat prostředky na humanitární a rozvojovou pomoc.

Právo, 8. dubna 2017