Když jsem před čtyřmi lety nastupoval do funkce ministra, byla zahraniční politika docela klidný byznys. Snad nejvíc vzrušující tehdy byly vnitřní spory mezi ministrem Schwarzenbergem a prezidentem Zemanem o jmenování velvyslanců.


Klíčovou změnu během uplynulých čtyř let znamenala krátce po mém nástupu první krize, kterou jsme museli řešit – způsobená ruskou politikou vůči Ukrajině. To byl ale jenom začátek. A Ukrajinou to neskončilo. Odstartovala série krizí, které postupně podrývaly důvěru veřejnosti v EU. Šlo o ekonomickou krizi na jihu Evropy, která se nejvíc vyhrotila v Řecku, vznik Islámského státu a výbuch terorismu v evropských městech, a nakonec krize způsobená silnou uprchlickou vlnou, jež do Evropy dorazila v roce 2015.

Vypadalo to, že včerejší řád je pryč. Že se něco kolem nás láme a pravidla, kterými jsme se dosud řídili, už neplatí. Brexit v něčem tohle období nestability završil. Jako by ani nebylo jasné, kde číhá větší nebezpečí. Jestli uvnitř nás samých, jak ukazuje například katalánská krize, nebo jestli se více bát nepředvídatelných sousedů a partnerů ve světě. K nevyzpytatelnému Rusku se najednou přidala i těžko předvídatelná postava amerického prezidenta.

Takovými zkouškami se proměňuje i fungování diplomacie. Změna ve způsobu komunikace začala diplomacii přetvářet už dříve, ale to, co nás potkalo v posledních čtyřech letech, diplomaty stále více nutilo měnit se v krizové manažery. Museli jsme se učit chovat v nových situacích, které přicházejí bez varování a ve kterých je třeba jednat rychle, improvizovat a nespoléhat na rigidní pravidla.

Pozoruhodné je, že Evropa se ani pod tlakem všech těchto událostí i navzdory brexitu nezačala rozpadat. Krize nás spíš přinutily uvědomit si, že jsme skutečně společenství, že se bez sebe neobejdeme a že musíme čelit tomu, co nás chce rozložit.

Není to tak, že bychom krize vyřešili, ale přestáli jsme je a začali jsme řadu věcí dělat společně. Viditelným úspěchem je, že proud uprchlíků výrazně zeslábl. Spolupráce se státy v severní Africe či Malé Asii začíná fungovat. Ukázalo se, že členské státy unie jsou schopny i ve složitém terénu postupovat společně. Doslova před několika dny začala probíhat spolupráce evropských zemí na společných obranných projektech.

Zaplaťpámbůh za první výhonky něčeho, co by mohlo brzy vydávat plody. Poslední jednání ministrů zahraničí států NATO bylo před týdnem na první pohled docela nudné. Až člověka napadlo, že čas velkých debat zřejmě skončil. Nemuselo by to vadit, pokud je to tak, že místo řečí přecházíme ke každodenní práci.

Celý ten pohyb mne vede k dojmu, že se sice pořád mluví o velkých vizích a reformách institucí, ale více než to všechno potřebujeme učit se společně pracovat. Učit se pružnosti a kompromisu. Musíme spolu mluvit a zvládat konkrétní problémy. Musíme být schopni do budoucna prakticky řešit témata, jako jsou vlny uprchlíků, aniž by nás to politicky zlikvidovalo.

Musíme vytvořit nástroje, které nás ochrání před „přívalovými vlnami“ v ekonomice. Musíme být s to spolupracovat v otázkách obrany, aby bylo zřejmé, že jsme opravdu schopni čelit nebezpečím, která mohou nastat. Ukazuje se, že nejsilnější nástroj, který v EU máme, je kultura konsensu a kompromisu, která je nás nakonec schopná vytáhnout z každé bryndy.

V posledních dvou letech věnovala naše diplomacie velkou péči tomu, abychom nedovolili vyvářet propast mezi Východem a Západem unie. Byl jsem rád, že se Praha stala místem, kam přijíždějí diplomaté s důvěrou v naši schopnost moderovat debaty a spory. Praha by takovým místem měla zůstat i do budoucna. V tom mimo jiné vidím roli české zahraniční politiky. Stále si myslím, že jsme k tomu velmi slušně vybaveni. Zřejmě je v tom nějaká škola historie, kterou tato země prošla.

Moc bych si přál, abychom dále vedli strategický dialog s Německem, Francií i Spojenými státy americkými, který po celé čtyři roky úspěšně probíhal. Tohle je náš příspěvek Evropě – snaha držet ji pohromadě, poněvadž víme, jakou to má pro nás obrovskou cenu. Kdyby se Evropa nedejbůh začala rozpadat, budeme první, koho to tvrdě postihne.

Když jsem přišel na ministerstvo zahraničí, byla ekonomická diplomacie málem neslušné slovo. To se nám podařilo změnit. Především jsme pomohli malým a středním firmám dostat se na světové trhy. Nesledovali jsme však jen zájmy zaměstnavatelů, ale i zaměstnanců, záleželo nám na sociálním pilíři diplomacie. Teď jde o to, abychom s novou vládou neupadli do opačného extrému – nestali se pouhou agenturou pro dovoz levné pracovní síly.

Spousta lidí mne při prvních krizích po nástupu do úřadu litovala. Prý jsem to, chudák, vyfásl. Jenže já jsem nestál o klidnou hladinu. Lákala mne příležitost ukázat, že k něčemu jsme, že si dokážeme poradit i s nepřehlednými situacemi a že právě tato země je schopna pružnosti a improvizace, což jsou zvlášť cenné vlohy v dobách, kdy se čelí dezintegraci.

V roce 2018 si budeme připomínat velká výročí České republiky. Všechny ty osmičky našich dějin mne už kolikrát vedly k úvaze, jestli v této nevelké zemi, stojící vždy v průsečíku vnějších sil a vlivů, kterým bylo těžké čelit, v letech 1938, 1948 a 1968, nešlo udělat víc, než dát ruce do klína a přihlížet dějinám. Nechtěl bych, aby si podobné otázky, zda jsme my nemohli počátkem jednadvacátého století dělat víc, kladli naši vnuci.

Deník Referendum 19.12.2017