Co se stalo v Azovském moři...
Incident byl důsledkem obrovského napětí, které v této oblasti panuje a které určitě nepoleví. V celé oblasti je nakumulováno velké množství animozity a nenávisti na obou stranách. V Černém moři se nacházejí také vojenské lodě NATO.
Nad nimi občas přelétnou ruské stíhačky a snadno může dojít k situaci, ze které vzplane jiskra konfliktu.
Nic zde nevzniklo náhodou. V roce 2008 na summitu NATO v Bukurešti Putin naznačoval, že Ukrajina je uzlovým bodem, a že pokud se Ukrajina bude sbližovat s NATO, bude to znamenat konec její státnosti. Jinými slovy, že Rusko bude usilovat o její rozdělení. Od těchto slov vede cesta do roku 2014, k anexi Krymu a k „zeleným mužíkům“ na Donbase.
Zamrzlý konflikt na Ukrajině je přesně to, co Rusko potřebuje a co vzniklo z podobných důvodů jako zamrzlé konflikty v gruzínské Jižní Osetii nebo v moldavském Podněstří. Tyto konflikty úspěšně destabilizují postsovětské země a brání jejich západní integraci, především vstupu do NATO.
Možná bychom tomu právě v naší zemi měli dobře rozumět. Kupodivu se toho totiž tolik nezměnilo od okupace Československa v roce 1968, kdy vznikla Brežněvova doktrína tzv. omezené suverenity. Tehdy se týkala sovětských satelitů ve východní Evropě. Doktrína znamenala, že nikdo si nesmí nic začít s kapitalismem.
Dnes se ona omezená suverenita týká zemí v postsovětském prostoru a znamená, že tyto země nemají právo si vytvářet samostatnou zahraniční politiku bez ohledu na zájmy Moskvy. Rusko pokračuje ve svém zvyku budovat si „nárazníkové pásmo“. Dle ruského chápání je svět stálé soupeření mezi světovými mocnostmi o sféry vlivu a nebezpečný je každý krok ruských sousedů, který může oslabit mocenskou pozici Ruska.
Ruská politika a strategie jsou jasné. Náš přístup příliš zřetelný není. Po vypuknutí krize v roce 2014 jsme v EU i v Alianci věnovali Ukrajině mimořádnou pozornost. Sám jsem navštívil Kyjev v jednom roce sedmkrát. Teď je ale vše jinak.
Vývoj na Ukrajině je komplikovaný nejen konfliktem s Ruskem, ale také nevýkonnými institucemi a rozsáhlou korupcí. Dávno existují v Evropě další problémy a řada států má jiné priority. Ukrajinská kauza se daleko obtížněji dostává na pořad jednání. Ukrajina už nás spíš „obtěžuje“ a nejraději bychom na ni zapomněli.
Poslední incident v Kerčské úžině byl pro Ukrajinu úspěchem aspoň v tom, že svět přinutil se Ukrajinou opět zabývat. Nepochybujme ale o tom, že Rusko dokáže incident také využít. Především si testuje, kam až může zajít. Vladimir Putin na summitu G20 vlastní rukou dokonce maloval státníkům mapky, jak se vše událo. Proč? Co kdyby se ukázalo, že některé země už jsou ochotny akceptovat moře kolem Krymu jako ruské teritoriální vody, a tím se vlastně smířit s Krymem jako součástí Ruska.
První, kdo Rusko samozřejmě podpořil, je Čína. Ta podobně prosazuje své zájmy a mocenské postavení v Jihočínském moři. Mezi Ruskem a Čínou zde platí – „musíme si pomáhat“. Vědí, co chtějí, a také vědí, že podobné konflikty a incidenty vytvářejí vleklý a únavný chaos. Pokud máte vytrvalost, tak je to skvělé prostředí k prosazení vašich zájmů. Tento chaos a rozbíjení řádu jsou pro nás velkým nebezpečím a nepřítelem. Vzpomeňme na rok 1938! Československo tehdy v prostředí, kde se začala prosazovat hrubá síla, nemělo šanci a stát se nám rozpadl. Proto by naší rolí dnes mělo být čelit tomuto chaosu a pře konávat ho.
Pravdou ale je, že v Evropě dnes nemáme koherentní politiku, na které bychom se sjednotili se svými spojenci a kterou bychom dlouhodobě prosazovali. Jaká je naše strategie vztahu k Rusku po krizi v roce 2014? Protože jsme se snažili vyhnout se konfliktu, snažili jsme se podpořit Ukrajinu především ekonomicky a vůči Rusku jsme uplatnili určité typy sankcí. Prokázali jsme i slušnou jednotu. Jenže jak to celé dnes funguje?
Velké země Evropy jako Francie, Německo, Itálie, ale také Spojené státy – všechny mají v Rusku nějaký velký byznys. A ten nějaká potřeba společné politiky vůbec nezajímá. A to se netýká zdaleka jen Ruska. Vražda saúdského novináře Chášukdžího v Istanbulu, ve které má s největší pravděpodobností prsty princ Mohamed bin Salmán, také není událostí, která by dokázala ohrozit velký byznys USA, Francie a Británie se Saúdskou Arábií.
Tohle je ta absence skutečné politiky, která chybí tam, kde se svět rozpadá. Ale právě proto, že nedokážeme promyšleně čelit chaosu, je dnes ideální čas pro politiky, jako jsou severokorejský Kim Čong-un, saúdský princ Mohamed bin Salmán či ruský Vladimir Putin.
Právo 7.12.2018