Včera jsem ve své poslanecké kanceláři přivítal pět návštěv. Dvě z nich se týkaly křivd, které způsobil minulý režim. Jeden návštěvník byl člověk, jenž si po válce začal platit tzv.nalepšení, dnes bychom řekli připojištění, a v padesátých letech ho stát o všechny úspory bez náhrady připravil. Druhý návštěvník mi líčil svůj osud člověka z katolické rodiny, které poslali na vojnu do tzv. technických praporů a dva a půl roku pracoval v dost úděsných podmínkách na povrchovém dole v Mostě. Se svými tehdejšími druhy se léta domáhá nějakého odškodnění. Protože nepatřil k těm slavným černým baronům, je ale velmi obtížné dosáhnout pro něj nějaké satisfakce.

Skoro třetina návštěv v mé kanceláři jsou příběhy spojené s křivdami minulosti. Drtivé většině se dá těžko pomoci. Pamatuji si, jak obtížná byla debata na začátku devadesátých let, když se jednalo o restitucích. Kolikrát se opakovalo, že nemáme na to, všechny ty křivdy napravovat. Opakovalo se, že všechno odškodnění nakonec může být jen gestem, symbolikou. Zůstalo mnoho zemědělců, restituentů budov, kteří si odnášeli pocit, že se spravedlnosti nedočkali.

Restituce, které se tehdy prováděly, byly nakonec jen restituce fyzického majetku (finančně se odškodňovali pouze např. ti, co seděli ve vězení - ale to bylo jen pár desítek tisíc korun). Zároveň se zdůrazňovalo, že se jedná jen o restituce částečné. Plná náhrada je nemožná.

Restituce církevního majetku opravdu z těchto restitucí vybočují. Nerespektují principy, které byly tehdy všeobecně přijaty. Mluví se v nich o finančních náhradách v takovém rozsahu, jaký nebyl u nikoho použit. 83 miliard, které mají být vyplaceny v šedesáti letech, i s úroky představuje přes čtyři miliardy každý rok a v celku nakonec výplatu více než 270 miliard Kč. A teď k tomu ještě připočítejme fyzické restituce, také v hodnotě několika desítek miliard.

Základní otázka zní: Proč má být někdo takto zvýhodněn? Je to, jako bychom někomu vyplatili příspěvky na jeho činnost na několik století dopředu. Jaký je k tomu důvod? A jak to obhájíme před všemi těmi poškozenými, kteří si to nárokovat nemohou a kteří nemají na to uzavřít se státem takovou exkluzivní dohodu, kterou dokonce by měl podepsat s církvemi premiér jako fyzická osoba, a která tudíž nebude žádnou další vládou vypověditelná.

V téhle zemi stále žije řada lidí, jejichž osudy byly tragicky poznamenány minulým režimem: nemohli vystudovat, nemohli se realizovat v odpovídajícím zaměstnání, mají dnes proto nízké důchody, a my jim vysvětlujeme, že nemáme na to, abychom jejich důchody valorizovali a že musí zbytek života chodit do obchodu se síťovkami a vyjít s tím málem, které na ně zbývá. Nemáme prostředky na důchodový fond, který by umožnil provést reformu penzí. Říká se, že demografický vývoj nebude dovolovat zajistit důstojnou penzi pro všechny. Zdá se, že dnešní církve, zejména církev katolická, které se týká drtivá část vracených prostředků, již nehodlají být dnes na straně těchto chudých. Rozhodly se, že se stanou součástí establishmentu, který si budoucnost zajistí jednou provždy.

Křesťanství má řadu poloh. Jednou z nich je také kleropanská filozofie, která stojí za vládním návrhem zákona o církevních restitucích. Tohle dilema nestojí jenom před českou křesťanskou lidovou stranou. Také v Itálii se církev stala z velké části podporovatelkou Silvia Berlusconiho a vystupuje jako neokonzervativní síla ve společnosti.

Zdá se, že mizí v dálce poselství druhého vatikánského koncilu ze šedesátých let, které hlásalo obrat k lidem a bylo výzvou ke zvýšené sociální citlivosti křesťanů. Naše církve se hodlají vydat opačným směrem.