John Bolton, poradce pro národní bezpečnost USA, si servítky ve svých tweetech rozhodně nebere: "Maduro má dva týdny, jinak skončí na Quantanamu", zní jeho vzkaz prezidentu do Venezuely.


Podobně se nežinýruje ani samotý Donald Trump: "máme jednotky po celém světě, proč bychom je neměli mít ve Venezuele?" Tohle lidé určitě nečtou rádi v celé Latinské Americe.

Ano, Maduro uvrhl Venezuelu do strádání a rozkladu. Stojí proti němu 90% obyvatel. Ale je něco, čeho se Venezuelané obávají ještě víc než samotného Madura, a to je zahraniční vojenské intervence. Mají s nimi z minulosti velmi pokořující zkušenosti. Dnes je navíc děsí, že by mohli skončit rozdupáni slony cizích armád jako Sýrie nebo Libyie.

Někdo si už mohl myslet, že s Donaldem Trumpem končí politika vývozu demokracie v podání Spojených států amerických. Americký prezident přece dal najevo, že by rád stáhl vojáky z Afghánistánu. Mnohokrát kritizoval americké angažmá v Iráku.Trump rozhodně není žádný bojovník za lidská práva. Dokonce má zjevnou slabost pro autokraty a siláky, co nemají daleko od rány jako filipínský Rodrigo Duterte, severokorejský Kim Čong -un, nebo ruský Vladimír Putin. Ani otřesná vražda a rozčtvrcení novináře Džamála Chášukdžího neotřásla neochvějnou nákloností k panovnickému rodu Saudů. Pozor - pro Latinskou Ameriku to ale neplatí!

Venezuelský Maduro dokonce před časem Trumpovo zvolení srdečně vítal a chtěl se s ním sejít. Kdepak, nebylo mu to nic platné. Do celé Latinské Ameriky Donald Trump vůbec ještě ani nezavítal. Maximálně tam za sebe poslal víceprezidenta Mika Pence. A co víc. Dovolil, aby politika vůči Kubě a Venezuele byla svěřena těm největším jestřábům v jeho administrativě Johnu Boltnovi a speciálnímu vyslanci pro Venezuelu Elliotu Abramsovi. (Abramsovo angažmá v tajných operacích a podpoře eskadrám smrti ve střední Americe v osmdesátých letech bylo dostatečně zdokumentováno.)

V těchto otázkách se tak Trump sbližuje s nejtvrdším jádrem republikánských konzervativců, kteří místo dialogu a vyjednávání prosazují politiku změny režimů. Vlivný republikánský senátor Marco Rubio má důvod zmírnit svou kritiku vůči Trumpovi výměnou za tvrdou politiku vůči Kubě a Venezuele.

Nakonec to vypadalo, že by se takováto politika mohla právě ve Venezuele vyplatit. Trumpovi chybí nějaký zřetelný politický úspěch ať už doma, nebo v zahraničí. Ani na tu slavnou zeď s Mexikem nedostal peníze. A Venezuela se svým hrozným celkovým úpadkem vypadala jako zralá hruška. Jen ji vítězně utrhnout. Tak se dala jestřábům zelená!

Mám podezření, že lidé jako Bolton a Abrams v dění kolem Venezuely daleko víc škodí, než prospívají. Odpuzují svou špatnou pověstí a nenávistnými tweety. Je jasné, že Madurův pád se měl v jejich představách udát velmi rychle. Ukazuje to Boltonův tweet: "Přeji Nicolu Madurovi klidný důchod na krásném pobřeží někde daleko od Venezuely. Měl by využít amnestie a zmizet. Čím dříve, tím lépe."

Jenže přání pana Boltona je jedna věc a realita druhá. Sice jsme pomohli ve Venezuele vyhlásit nového prezidenta, ale ten starý odmítá odejít a má na své straně zhruba dva tisíce generálů. Řada z nich je zřejmě namočena v narkobyznysu, takže na ně žádné sliby amnestie nezaberou. Místo rychlého řešení jsme zabředli do močálu. Hrozí, že útrapy obyvatelstva se ještě zvýší. Poroste migrace, politická polarizace a radikalizace.

Chce se parafrázovat pekelný výrok Donalda Tuska původně o Brexitu: "Jaké místo v pekle bude patřit těm, kteří rozjedou akce, aniž by promysleli, jak se dostat k cíli?"


Sice jsme prohlásili, že prezidenta Madura neuznáváme a můžeme dokonce pana Guaida zvát na návštěvy, ale to nic nemění na tom, že ve Venezuele jsme zabředli. Co teď? Země tone v nejistotě.

Mexiko a Uruguay, které se s uznáváním nového prezidenta tak neunáhlili, svolali schůzku do Montevidea, aby se chopili možnosti ujmout se vyjednávání s Madurem. Evropská unie se rozhodla se schůzky účastnit.

My v Evropě teď sedíme na dvou židlích - zároveň Madura neuznáváme a zároveň jsme ochotni s ním jednat.

Po Iráku, Afghánistánu a Libyi bylo mnohokrát řečeno, že není možné se pouštět do operací v nichž nejsme schopni si definovat cíl a způsob, jak ho dosáhnout. Kde výsledkem je, že zvyšujeme chaos a utrpení lidí. Počty civilních obětí v podobných konfliktech v dnešním světě katastrofálně rostou.To vidíme v Sýrii stejně jako v Afghánistánu.

Osobně nevěřím mužům kolem Donalda Trumpa, jako je Bolton nebo Abrams, že jsou schopni domýšlet důsledky svých činů. Celý život vyznávají Kissingerovu metodu, že je třeba spoléhat na sílu, být aktivní a nová situace ukáže, co dál. Chovají se krutě a bezohledně. Venezuela ale není boxerský ring, do kterých máme pustit boxery, aby to zválcovali silou. Tihle boxeři jsou nám tam dnes na nic.