V poslední národní bezpečnostní strategii USA se praví, že stojíme na prahu nového času: „Míříme do éry trvalého soupeření velkých mocností, na které Západ není připraven.“ Všichni cítíme, že řád světa, jak jsme ho dříve znali, nefunguje, a stěží se lze vrátit zpět. Nová pravidla tu ale ještě nejsou a my žijeme v nejistotě a strachu z bouře, která může přijít.

Na pozadí chmurných mraků se v Oválné pracovně Bílého domu sešel prezident Trump s premiérem Babišem. Důvodem tedy nebyl ani tak obdiv k „zlatým českým ručičkám“, ale spíš to, že jsme se připletli do jedné z geopolitických her – mezi Čínou a Spojenými státy. O pár dní dřív, 22. února, v Oválné pracovně vítal Trump čínské vyjednavače, kterým řekl: „Na tomto vyjednávacím stole může, ale také nemusí ležet moje exekutivní nařízení, kterým zakážu čínským telekomunikačním technologiím vstup do amerických sítí.“ Bezpochyby to myslel tak, že vše závisí na tom, jak ochotna bude čínská strana ustoupit v jiných důležitých bodech.

Ve stejné době vyrazili do střední a východní Evropy viceprezident Mike Pence a ministr zahraničí Mike Pompeo. Už ve Varšavě od nich zazněl jasný vzkaz: „Pokud opravdu chcete mít na polské půdě trvalou vojenskou základnu USA, ukončete byznys s Huawei.“

Na nedávné mnichovské bezpečnostní konferenci byla slyšet podobná varování. Jestli ta či ona země vpustí vybavení Huawei do svých kritických informačních systémů, ohrozí to podle nich spojeneckou spolupráci a sdílení informací mezi tajnými službami.

Podobně jako ostrá kritika obchodní spolupráce s Íránem zněly tyto výzvy z úst Pence v Mnichově až výhrůžně. Atmosféra byla dusná. Z evropských řad zaznělo, že je děsivé, pokud USA pokládají za bezpečnostní riziko i dovoz evropských aut. Amerika se prý domáhá lídrovství a poslušnosti, ale na spojence si vzpomene, jen když jde o její vlastní zájmy.

Je zřejmé, že Trump nemyslí v kategoriích institucionálního spojenectví, frustruje ho, má-li se účastnit jednání NATO nebo jednat s EU. Vypovídá dohody, na kterých nám životně záleží. Společnou bezpečnost chápe jako obchod. Chcete naši ochranu? Tak ukažte, kolik zaplatíte a kolik koupíte našich zbraní! Nehodlám už na vás prodělávat.

Někteří se v Evropě mračí. Někteří na tuto řeč slyší. Kromě Polska navštívil Mike Pompeo Bratislavu a Budapešť. Někdo si může vzpomenout na rok 2003, kdy šlo o to, kdo půjde s Bushem do války proti Iráku. Tehdejší ministr obrany USA Donald Rumsfeld začal mluvit o staré a nové Evropě. Tou „novou“ myslel naši střední a východní Evropu, která byla daleko ochotnější se do konfl iktu s Irákem zapojit.

Tehdy to byl Václav Havel, který za ČR podepsal dopis osmi zemí, které vyjádřily podporu tvrdému postoji Ameriky vůči Iráku. Dnes to byl NÚKIB – český úřad pro informační a kybernetickou bezpečnost, jenž vydal stanovisko, které svou tvrdostí překonalo vše, co bylo dosud vůči čínské firmě Huawei navrženo podniknout. A hle, co se stalo! Jako když v pohádce zazní slova „Sezame, otevři se“. Vrata do Bílého domu se začala otevírat. Jaká politika se ale za těmito dveřmi dnes dělá? Trump říká jasně: „Chci učinit Ameriku velkou.“

V Trumpově podání je to dnes Amerika, která by mohla říci: „Nemáme žádné stálé přátele – jen měnící se zájmy.“ Vycházet s takovou zemí ale nebývá jednoduché. Podívejme, jak dopadla Kanada, když na žádost USA nedávno zadržela výkonnou ředitelku Huawei paní Mengovou. Kanada tvrdila, že zatčení je čistě právní postup, který nemá nic společného s politikou. To by ale nesměl vzápětí Trump veřejně naznačit, že je připraven vyobchodovat eventuální vydání Mengové za dobrou obchodní dohodu s Čínou.

Na jedné straně USA vyzývají spojence k razantním krokům a podpoře v jejich obchodním sporu s Čínou a na druhé Trump najednou překvapivě prohlásí, že co se týče firmy Huawei, by bylo moudré soutěžit raději inovacemi. Jak tomu rozumět? Jednoduše. Trump jde ve stopách svého slavného předchůdce Theodora Roosevelta, který už před 100 lety řekl, že Amerika by měla mluvit tiše, ale v ruce držet velkou hůl. My Evropané pouze pomáháme s tou holí.

Nemůžeme se točit jako čamrda. Ve světě, kde dominují Spojené státy a Čína, musí Evropa posadit vlastní silný hlas v ekonomice a obchodu, obraně i bezpečnosti. Ve sporu s Čínou nelze nasednout do čínského vlaku a jít proti Spojeným státům. Musíme být ale schopni prosazovat vlastní postoj, pokud americká politika nebere v potaz náš vlastní zájem.

Ve věci Huawei mají největší zkušenosti kyberšpioni Británie, kteří tyto výrobky už léta zkoumají. Deklarují, že technická rizika mohou být zvládnuta a je nesmyslné je paušálně vyřazovat. Německo žádá tvrdší postup vůči Číně, ale odmítá vyhrocenou obchodní válku.

Bohužel, cílem Trumpovy politiky není snaha posilovat férovost, bezpečnost a dodržování rovných podmínek v obchodu pro všechny. V případě Číny je jeho cílem především snížit obchodní přebytek Číny s USA. Obávám se, že Trumpovi nejde o důkladné vyjednávání kvalitní dlouhodobé dohody s Čínou. Především potřebuje, aby Čína nakupovala sójové boby amerických farmářů na Středozápadě, kde jsou jeho významní voliči. Volby se blíží.

Na jednání s Babišem z úst Trumpa zaznělo, že jednání s Čínou se vyvíjí dobře. Není divu. O tuhle dohodu prezident opravdu stojí. Otázka je, jestli ve vztahu k politice Trumpa musí být ČR papežštější než papež.


Komentář pro deník Právo.