Text Emmanuela Macrona, kterým nedávno oslovil Evropu, začínal docela slibnou větou: „Brexit je symbolem krize Evropy, která nedokázala reagovat na potřebu národů domoci se ochrany vůči velkým otřesům současného světa.“

Tady vyjádřil Macron něco podstatného. Pro mnoho lidí globální svět není šancí a příležitostí přinášející blahobyt, ale nepřátelská síla, které se musíme naopak přizpůsobovat, díky níž přestáváme být pány svých osudů a ztrácíme životní jistoty.

O Evropské unii se sice říká, že je tu proto, že bez podobné velké instituce nemůžeme v současném světě obstát. Je ovšem zlé, pokud u velké části evropských občanů vzrůstá pocit, že nás dostatečně nehájí – ať už proti velkým nadnárodním korporacím, zahraniční konkurenci, imigraci, levné pracovní síle, či chamtivosti kapitálu.

Státy předávají EU kus své suverenity, aby je chránil někdo silnější, než jsou ony samy. Je zlé, pokud pak mezi občany vzniká pocit, že státy oslabují kvůli EU, ale Evropská unie svou roli ochranného štítu neplní. Přesto na summit Evropské rady přijel francouzský prezident s poměrně tvrdým postojem: „Britové se rozhodli odejít. Francouzi NE. Je nám to líto, ale veškerý čas na přípravu vypršel. Evropská unie musí pokračovat a být stále silnější.“

V tomto Macronově vyjádření je Británie něco jako končetina napadnutá snětí, kterou je třeba odříznout, aby se zachránilo zdraví Evropy. Nejde-li to jinak, odsekneme nemocný úd. Je to opravdu tak snadné? Obávám se, že ne.

Kdekdo nám v současném světě dělá problémy. Čína se chová stále asertivněji a mocenštěji. Máme se od ní odseknout? Rusko se chová nepřátelsky a vyzývavě. Máme ho odříznout? Dokonce i naši spojenci se chovají nevhodně a neloajálně. Například i s Tureckem je stále těžší vyjít. Nakonec i Spojené státy se k nám někdy chovají, jako bychom byli v podmínce. Přesto bychom neměli zapomínat, že budování spojenectví a aliancí byla a je největší výhoda tzv. Západu, k němuž se počítáme. V tom byla a je mimořádná hodnota a síla. Například ani Čína, ani Rusko ničím podobným nedisponují.

Proto bychom si měli velmi vážit našeho spojenectví s Británií. Therese Mayová možná není ideální státník do této doby. Británie ale přesto musí zůstat naším spojencem. A jestli se budeme muset s ní rozejít jako se členem Evropské unie, musíme se naučit scházet jinak a jinde.

Odchod bez dohody vytvoří pouze zlou krev a frustraci. Ztráty bychom sčítali na obou stranách. Například Severní Irsko a Skotsko se zřejmě budou snažit udržet propojení s Evropskou unií a to posílí tendence k dezintegraci Spojeného království. My ale přece nemáme na rozpadu Velké Británie žádný zájem.

Zájem našeho státu je zřejmý. Česku obecně vadí, když úloha Británie klesá. Samozřejmě nám bude v Unii chybět. Nejde jen o to, že bez Britů bude scházet v rozpočtu EU 13 miliard eur ročně. Bude nám chybět hlas Spojeného království, který posiloval váhu zemí stojící mimo eurozónu. Odchodem Britů dojde k posílení jiných velkých zemí – Německa, Francie, Polska. Bude porušena dosavadní rovnováha. Menší země jako Česko budou ztrácet.

Máme zájem na maximálně korektním průběhu nynějších jednání s Británii. Proto je dobré, že Evropská rada vymyslela postup, který dává ještě šanci držet proces odchodu Británie pod kontrolou. A dává především šanci udržet partnerství do budoucna.

Čerstvým rozhodnutím Evropské rady se vytváří prostor znovu hlasovat o dohodě o vystoupení v britské sněmovně. I kdyby bylo hlasování neúspěšné, bude možné se vyhnout tvrdému brexitu tím, že Britové na poslední chvíli naskočí do vlaku voleb do Evropského parlamentu. Možností je nakonec ještě víc. Jde o to, že necháváme prostor Britům, aby vše znovu zvážili. Je naší povinností využít každou možnost, jak zabránit tvrdému rozchodu.

Rozchod s Británií by byl i naše selhání. Když se nedokážeme dohodnout zde v Evropě mezi sebou, ztrácí značka EU před celým světem. Budeme vypadat, že jsme pouze zúčtovali s Británií a že jsme vůbec nedokázali vzít brexit jako varování. Naším úkolem není odsekávat nemocný úd, naším úkolem je pochopit, jak k té nemoci došlo.