Paní Drtinová se hezky zeptala
Samotná televize zařadila tohle téma až téměř na chvost, po debatě o škodlivosti kouření a o týrání v náboženských sektách. Vlastně už se od toho ani moc zábavy či vzrušení nečeká. Poklidnou hladinu senátní konference o hodnotách Evropy rozčeřil pouze výrok ministra Schwarzenberga o člověku jako „zlomyslné masožravé opici, která má poctivou radost z toho svého bližního zabíti“, plus nějaká ta vulgarita k probuzení účastníků.
Nedivím se, že v průzkumech veřejného mínění se potvrdilo, že blížící se předsednictví České republiky v EU opravdu nikoho nezajímá.
Včerejší francouzsko-švédsko-česká schůzka k přípravě nejbližších osmnácti měsíců předsednictví svým výstupem nutně nezájem ještě prohloubila. Třeba tím, že to, na čem se účastníci shodli, se rozhodli nezveřejnit, dokud s tím neseznámí ostatní. Dověděli jsme se jen to, že do České republiky přicestují odborníci, kteří naše politiky budou učit, jak zvládat eventuální kolize při vyjednávání, a specialisté, kteří by měli ministry naučit, jak prodávat úspěchy a „vykomunikovávat“ průšvihy.
Evropa prostě musí být nuda. To se mi zdá hodně nebezpečné.
Navštívil jsem předminulý týden v Římě konferenci pořádanou na téma „Evropská unie a Rusko“, která byla nabitá výbornými řečníky, na které docházelo k ostrým konfliktům mezi panelisty, kde se mluvilo s nevídanou otevřeností a jejíž účastníci určitě nelitovali, že vážili cestu. Čas panelistů byl přesně limitován, vystoupení byla krátká, diskuse byly velmi přesné a k věci. Na konferenci se utkali zástupci Pobaltí s ruskými politiky a novináři, představitelé západních think-tanků diskutovali s politiky Východu o tom, jestli existuje Stará a Nová Evropa. Rusové vyčítali Evropanům nejednotnost, ale evropští politici vyčítali Rusům vyčkávání a mlžení ve věci Kosova. Tohle fórum bylo opravdu k něčemu jinému než k opakování hospodských tlachů.
Prostě nemysleme si, že Evropská unie je nějaká povinná nuda. To je spíš náš problém, pokud nejsme schopni vidět, o co právě jde. To, že nikoho nezajímá evropské předsednictví, také znamená, že jsme zřejmě vůbec nepochopili, k čemu předsednictví může být dobré. Do téhle chvíle nikdo netuší, jaká je česká pozice, jestli nám o něco půjde, co chceme vůbec dělat. Neexistuje relevantní dokument, kterým bychom své záměry svým partnerům sdělili.
Porovnejme: my začínáme svoje předsednictví 1. ledna 2009, Španělé se připravují na předsednictví až v první polovině roku 2010, a dnes už se všeobecně ví, o co jim půjde. My jsme nedokázali pochopit ani to, že české předsednictví je mimořádná šance na zvýšení a uplatňování vlivu ČR v evropských institucích. Strachujeme se, že zavedení Lisabonské smlouvy od 1. ledna 2009 by nás mohlo připravit o „plnokrevné“ předsednictví, protože vzniká nová funkce Stálého předsedy Evropské rady, a přitom vůbec nechápeme, že právě zavádění Lisabonské smlouvy nám dává ještě větší příležitost ovlivnit novou podobu fungování EU, protože existuje celá řada nejasností, které je třeba prakticky vyřešit.
Předsedat v takové mimořádné situaci dává ještě větší šance předsednické zemi uplatnit svůj vliv a prosadit se. Hlavní smysl Lisabonské smlouvy je posílit Evropskou unii a zajistit Evropě významnější místo v současném světě. Valí se toho na nás opravdu hodně. Evropa musí být funkční a jednotná, má-li úspěšně řešit imigraci, mezinárodní organizovaný zločin a terorismus, globální nestabilitu, ochranu klimatu a energetickou udržitelnost. Přece to, co se děje v Iráku a Afghánistánu, je nezdařený pokus jak přinést stabilitu do velmi nejistých strategicky významných regionů. Evropa sousedí s těmi částmi světa (Afrika, Blízký východ), ve kterých se předpokládají nejvážnější dopady klimatických změn.
Pokud se nudíme na našich konferencích o Evropě, děláme něco špatně. Česká republika také musí být schopna reagovat na výzvy globalizace. To slovo už roste člověku v puse, ale skrývá se v něm něco pro budoucnost opravdu podstatného. I k nám dorazí zvýšené ceny energie, i k nám dorazila debata o protiraketové globální obraně, i my musíme řešit otázky imigrace. Nepochybuji o tom, že české občany zajímá, jestli v téhle zemi začnou vznikat přistěhovalecká ghetta, která budou ohrožovat své okolí. Neměli bychom opakovat chyby, kterých se dopustilo Německo, když otevřelo náruč tureckým přistěhovalcům, aby vykonávali práce, které se domácím nechtělo dělat, a zároveň naprosto nedbalo o jejich začlenění do většinové populace. Neměli bychom se vydávat cestou Francie, které čas od času hoří auta na předměstích.
Možná se hodláme nudit na konferencích tak dlouho, než se něco podobného stane i u nás. Přenesme debatu od rádoby vtipných elitářských podobenství o člověku jako masožravé opici k reálné debatě o tom, jak zajistit svobodu, důstojnost a bezpečí člověku v současném světě.