Stejně jako jsem se ozval, když se u nás nedávno objevily snahy bagatelizovat zásluhu Rudé armády na osvobození Československa, musím se ozvat i teď a podívat se kriticky na východ. Když místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip v rozhovoru pro ruská média vyjádřil, prý dokonce i jménem českých občanů, pochopení pro nezájem Moskvy o pomníky našim legionářům, vrazil tím Česku nůž do zad.

S tématem udržování hrobů na obou stranách jsem se potýkal v roli ministra zahraničí. Česká republika se stará o tisíce ruských válečných hrobů, památníků či pomníků, především z druhé světové války, ale i z první světové války nebo válek napoleonských. Za deset let jsme do jejich opravy investovali přes sto milionů korun. V Rusku by měli mít čeští legionáři čtyřicet pomníků a mají jich asi patnáct. A jak vypadají? Uražené hlavy, načmárané znaky SS, hanlivé nápisy. Vandalismus nejhrubšího zrna. Někde, například ve Vladivostoku, přitom obyčejní lidé našim pomníkům celkem fandili, úřady ale ne. Časem se ukázalo, že nemá ani cenu peníze na pomníky v Rusku vyčleňovat. Když už byl pomník, tak zase pro něj nebylo místo…

Největší komplikace přišly v době ukrajinského konfl iktu a ruské anexe Krymu, kterou ČR odsoudila. V roce 2015 nám bylo dokonce řečeno, že i my máme problém – se sochou Koněva v Praze. Přitom tenkrát se kolem něj ještě žádné přestřelky nevedly. Záhada, nebo snad věštba?

Potíž s chováním ruských úřadů ale nevyplývá jen ze zvyku Moskvy oplácet a trestat. Ještě tvrdším oříškem je oficiální výklad dějin v současném Rusku, který se učí i ve školách. Ten líčí české legionáře jako zločince, kteří páchali zvěrstva a děti sázeli na pekáč. Souvisí to s tím, že v ruském vyprávění o dějinách je velice nepohodlné přiznávat, jaké ukrutnosti si Rusové dělali v rámci občanské války sami, rudí i bílí. Naši legionáři podobně jako Japonci byli do této války zataženi, postupně opředeni temnými legendami a bylo na ně svedeno kde co.

Stejně pochybně je v Rusku podáván i srpen 1968. Žádná agrese Varšavské smlouvy. Prý šlo o Američany řízenou kontrarevoluci, proti níž musela zasáhnout armáda. Sovětským vojákům se tenkrát také snažili namluvit, že jedou mezi krvelačné bestie.

Nelze se pak divit, jak jsou v ruských médiích vítány hlasy, dvojnásob ty s veřejnou funkcí, které mají pro macešské zacházení s hroby legionářů pochopení. Jenže naším úkolem není sloužit ruskému výkladu dějin. Máme svůj vlastní, jehož součástí jsou i zásluhy legionářů o vznik samostatné ČSR v roce 1918, stejně pravda o roce 1968.

Rusko s námi ve věci pomníků a hrobů nehraje čistou hru. A kdo má aspoň elementární sebeúctu a cit pro historii, tak na takovou hru nenaskakuje. Vždyť je to stejné jako pokusy vymazat zásluhy Rudé armády o osvobození Československa v pětačtyřicátém. Naším úkolem je opírat se o fakta a hájit obraz českých dějin.


Právo 6. června 2020