Tolik novinářů přišlo na tiskovou konferenci České republiky v Bruselu! Pan Schwarzenberg se až diví: „To vypadá, jako kdyby problémem jsme byli my, a ne Irové, kteří odmítli Lisabonskou smlouvu v referendu.“
Nejen že to tak vypadá, pane ministře - ono to na tomto summitu Evropské rady opravdu tak bylo. Irům se zde rozumělo lépe než nám. Irové referendum sice prohráli, ale ve svém vystoupení dali jasně najevo, že od smlouvy neodstupují, vyhlásili, že stále podporují proces evropské integrace, že budou analyzovat příčiny neúspěchu při hlasování o smlouvě a že se pokusí předložit řešení. Irský premiér dokonce před několika dny v irském parlamentu vyjádřil znepokojení, že irského „NE“ se někteří politici v Evropě pokoušejí zneužít. Irové se distancovali od těch, kteří v irském neúspěchu hledají záminku pro zpochybnění evropského projektu. Není pochyb, koho tím irský premiér myslel: českého prezidenta Václava Klause a některé další přední české politiky, kteří už po prvních výsledcích irského referenda pohotově hlásili, že smlouva je mrtvá a že ratifikaci je třeba odpískat.
Vládnoucí česká reprezentace se dopustila vážné chyby.
Uvedu tři důvody, proč by ratifikace měla v téhle chvíli pokračovat. Za prvé: výsledek ratifikace v jednom státu není v přímém vztahu k ratifikaci ve státu druhém. Proto například v britském parlamentu bylo v tomto týdnu řečeno: Výsledek irského referenda necháváme stranou. Teď proběhne ratifikace v britském parlamentu. A skutečně proběhla a britský parlament smlouvu odsouhlasil. Královna Alžběta souhlas svým podpisem stvrdila. Václav Klaus zřejmě podpis britské královny pokládá za projev „nerozumu a nesvobody“.
Za druhé: K ratifikaci jsme vázáni Vídeňskou úmluvou o smluvním právu z roku 1969. Podle článku 18 je „každý stát povinen zdržet se jednání, které by mohlo mařit předmět a účel smlouvy, jestliže smlouvu podepsal, dokud jasně neprojevil úmysl, že se nehodlá stát její smluvní stranou“. (Tento závazek samozřejmě neznamená závazek smlouvu ratifikovat, ale závazek předložit k dalšímu vnitrostátnímu schvalovacímu řízení.) To znamená, že pokud neřekneme jasně, že od smlouvy z nějakých důvodů odstupujeme, nelze proces schvalování nedokončit.
Nevěrohodnost naší politické reprezentace tkví v tom, že jen co Irsko klopýtlo, my jsme rychle a radostně vyskočili, že zaplať bůh můžeme smlouvu poslat k šípku. Kde je cena premiérského podpisu, kde je cena všech prohlášení v Senátu a ve Sněmovně, že se naši politici za smlouvu staví, protože ji řádně projednali a ztotožnili se s ní? Kde je váha našeho slova na mezinárodní scéně? Doma jsme si na tuhle lehkost, se kterou se ruší dané slovo, bohužel zvykli. Teď tohle „zboží“ vyvážíme za hranice.
Za třetí: Ratifikace v Parlamentu je základní demokratický princip, jehož podstatou je, že závazek státu v téhle věci není jen věcí vládní koalice. Právo vyjádřit se musí dostat i opozice. Proto jsem žádal premiéra ve středu tento týden ve Sněmovně, aby nám sdělil, s jakou pozicí jede do Bruselu. Premiér to odmítl. Ovšem co nedokázal premiér Topolánek zformulovat pro českou Poslaneckou sněmovnu, nedokázal zformulovat ani pro evropské fórum v Bruselu. Proto bylo tolik novinářů na české tiskovce. Ne že bychom předkládali tak zajímavé návrhy, ale nikdo neví, co se od nás dá čekat nebo co zítra vymyslíme. Stali jsme se nejnepředvídatelnějším členem ze sedmadvaceti států Unie. Smutné prvenství.
Večer řekne premiér, že by na schválení nevsadil ani sto korun. Na druhý den by už sto korun na schválení smlouvy vsadil – protože to prý nakonec tak moc není. Pak řekne, že v každém případě on nebude nikoho přesvědčovat, jak má hlasovat. Český premiér si zřejmě vůbec neuvědomuje, že když něco podepsal, tak se tím zavázal, že smlouvu bere za svou, že ji bude obhajovat a že ji prosadí. Premiér říká „já nic, já muzikant, já to jen budu sledovat a ještě zvážím, kolik si na tuhle smlouvu vsadím“.
Nepovedené a nešťastné řeči, které jen zhoršují naši pozici před blížícím se předsednictvím. Je zábavné poslouchat pana Zahradila, jak to bude skvělé, když budeme předsedat Evropské unii, sami nebudeme mít vlastní ratifikaci vyřešenou, ale budeme proto svobodní jak ten modrý pták na drátě a dobře se nám bude rozhodovat, jak ty problémy Unie vyřešíme. Kolosální hloupost. Země, která nebyla schopna vyřešit problém ratifikace Lisabonské smlouvy ve vlastní zemi, která nebyla schopna najít dohodu ve vlastním parlamentu, nebude mít žádnou kompetenci hledat řešení pro 27 států Evropské unie. Když poslanec Zahradil veřejně vyhlašuje, že využijeme současných problémů Lisabonské smlouvy pro znovuotevření některých otázek, tak bych ho rád upozornil, že Česká republika byla jediná, která by o něco takového usilovala, nemá a nebude mít žádného spojence. Panu Zahradilovi vadí, že se rozšiřuje většinové hlasování pro některé oblasti. Jenže v těchto oblastech Unie naléhavě potřebuje být akceschopnější a efektivnější. Je to zdůrazněno i v závěrech právě končícího bruselského summitu. Nesouhlasí snad europoslanec Zahradil, že potřebujeme v Evropě jednotnou energetickou politiku? Nesouhlasí snad tím, že chceme-li efektivně chránit občany, potřebujeme efektivní spolupráci v oblasti justice a vnitra? Podle výsledků Eurobarometru 60% českých občanů si přeje, aby otázky ochrany životního prostředí se řešily na evropské úrovni.
Takže možná ta Lisabonská smlouva nebude tak marná věc, jak to někdy z našich diskusí vypadá.
Nakonec by mi vůbec nevadilo, kdybychom tuto smlouvu dali k referendu. To by přinutilo všechny politické strany, aby ukázaly barvu. Všechno je lepší, než tahle rozbředlá, koktavá, rozplizlá, ani ryba ani rak, pozice nepozice České republiky.