Poslouchal jsem dnes v Sezimově Ústí své předřečníky, Václava Klause a Mirka Topolánka, jak se snaží hodnotit politickou osobnost Edvarda Beneše šedesát let po jeho smrti. Nakonec všechna vystoupení vyzněla s respektem a oceněním práce, kterou Beneš odvedl pro nezávislost a svobodu Československa. Velmi dlouhý byl řetěz těch, kteří pokládali věnce k jeho hrobu. Je jasné, že podobných shromáždění se účastní především ti, kteří si příslušného politika váží a chtějí jeho památku uctít. Projevy i celý pietní akt asi splnil to, co jsme od něj mohli čekat.

Nicméně spor kolem Edvarda Beneše trvá. A vyložit jeho osobnost je stále stejně těžké. Máme všeho všudy dvě jeho biografie, jednu od Zbyňka Zemana a čerstvou rozsáhlou práci Jindřicha Dejmka. Ale opravdu hluboký politický životopis, který by vyložil vnitřní logiku této osobnosti, její motivy a odhalil její místo v historii, všechny vzestupy a pády, bídu a slávu, skutečné drama jeho života, tak takový životopis nemáme.

Možná tuším, proč je to těžké. Soud nad Benešem je soud nad námi. Jeho chyby jsou našimi chybami. Můžeme se bát, že když přiznáme chyby, nezbude žádná velikost.

Nejsem historik, ale jsem přesvědčen, že Benešův životopis musí být zajímavá práce. Je to typický český příběh – příběh národní emancipace vpletený do jednoho lidského života.

Jádro Benešova myšlení utvářela zkušenost nevelkého národa, který se musel v určitém okamžiku vyrovnat se svou původně provinciální (možná poddanskou) mentalitou. Protože si umínil, že se pokusí obstát v koncertu velmocí, prodral se k vlastní státnosti a rozhodl se vzít věci do vlastních rukou. Brzy bude muset svou existenci s nasazením všech sil urputně hájit. Edvard Beneš byl typ takového houževnatého, nesmírně pracovitého chlapíka, který se rozhodl, že v tom velkém světě obstojí. Typ outsidera, který si umane, že se dopracuje důstojného postavení. Bude se bavit s Brity, Francouzy, Američany, Rusy a bude trvat na tom, že je jedním z nich. Někdy je tím bude už otravovat a unavovat, ale budou si muset na něj zvykat. Takhle nějak vznikala česká státnost. Tohle by měl někdo lépe popsat.

Měli bychom se dohodnout na tom, že rok 1918 nebyl žádný potrat, „Fehlgeburt“, jak se někdy psalo u našich sousedů, ale že to byl velký a velevýznamný krok na cestě naší národní emancipace, že se k němu i dnes hlásíme a má pro nás nezpochybnitelnou cenu. Přes všechny své limity a bez ohledu na to, že Československo ve své původní podobě zaniklo, je to pro nás stále velký mezník proměny střední Evropy v součást mírové a demokratické integrace, jejímž vyvrcholením je dnes Evropská unie.

Hodnocení Beneše je spojeno s hodnocením roku 1918. Beneš je od prvního okamžiku politickým myslitelem evropského formátu, který se propracoval k závěrům v zásadě shodným s tím, k čemu dospěl Masaryk: Evropa nebude demokratická, nebude-li demokratický evropský střed - evropský střed nebude demokratický, nebudou-li vyvozeny všechny nutné závěry z porážky centrálních mocností – nebude-li evropský střed zbaven imperiální hegemonie Německa. Do budoucna se odmítla velmocenská organizace evropského středu. A to nám má co říci i na počátku 21. století.

Beneš v sobě spojuje jak jednoznačné národní cítění, tzn. že mu stejně jako Masarykovi ležel na srdci osud českého národa, tak zároveň stejně vystupuje od začátku jako Evropan. Vydává o tom svědectví ve svých pamětech z první světové války. Píše, že na studia do zahraničí v roce 1905 odcházel jako „národně cítící Čech“ – domů se vracel jako Evropan.

Edvard Beneš byl Evropanem, ale nebyl v tom ani náznak nějakého národního nihilismu, neživotného světoobčanství, neřkuli pohrdání vlastním lidem. Byl přesvědčen, že moderní evropská demokracie překračuje práh, který definoval jako přechod od politické demokracie k demokracii humanitní, neboli jako přechod k plné politické svobodě obohacené o sociální a hospodářské reformy. Beneš mluví o socializující demokracii.

Kterýsi český historik kdysi řekl, že dokud se Češi budou zajímat o minulost, povedou diskusi o Edvardu Benešovi. Možná nám tento spor pomáhal ujasňovat si vlastní totožnost. Zdá se mi ale, že takový dlouholetý spor je nakonec zatěžován stereotypy, které ve skutečnosti pochopení brání. Nestačí pouze se ptát, jestli se mělo nebo nemělo bojovat, jestli se měl Beneš postavit fašistům, v osmačtyřicátém komunistům, jestli mohl nebo nemohl udělat víc. Beneš vyrůstal z určitého prostředí, byl obklopen určitými lidmi, určitou mentalitou, kterou v určité fázi sotva překonáte. Historik Robert Kvaček vždy navrhoval porovnávat Beneše s podobnými středoevropskými politiky a státníky, jako byl Hodža, Hlinka, Beck, Sikorski, Mikolajčik, Renner, Karl Gruber, Ferenc Nagy, Titulescu a další. Ti všichni stáli zde ve střední Evropě většinou na ztracené vartě a měli volbu jen mezi menším či větším zlem. Nebylo lehké dělat politiku v tomto regionu. Beneš je z nich nakonec možná nejvýraznější postava (v historické literatuře nejfrekventovanější), která, jsem přesvědčen, nevyjde z tohoto srovnání špatně. Nejde jen o náš domácí spor o Beneše. Jde o to, kam bude Beneš zařazen v evropských dějinách. I zde vedeme vážný spor s některými hlasy, které zaznívají od našich sousedů a které dělají z Beneše zloducha a monstrum. Prohrát tento spor o Beneše by znamenalo i prohrát spor o pověst první republiky, její demokratický charakter a profil jejích politických reprezentantů.

Připomínám, že Beneš se stal terčem kritiky již za svého života. Už od roku 1918 mu řada politiků zemí poražených v první světové válce měla za zlé diplomatickou činnost ve prospěch vítězných mocností. Beneš byl jedním z nejčastějších terčů útoků z nacionalistického prostředí Výmarské republiky, ale především se stal v letech 1933-45 objektem těžké nenávisti nacistického režimu. Je politováníhodné, když tento obraz Edvarda Beneše jako údajného lháře z mírových konferencí a nacionalistického extremisty zodpovědného za založení národního státu, v němž vládli pouze Češi, někdo oživuje. A zároveň se činí odpovědným za masakry nevinných po druhé světové válce. Jedním dechem se dnes u našich sousedů mluví o „Edvardu Benešovi a zločinech vyhnání“. Edvard Beneš se nesmí stát obětním beránkem.

Nestačí si říci jako dnes na pamětním shromáždění, že si Beneš zaslouží naši úctu. Je třeba dokázat celé Evropě říci přesně a jasně proč. Přitom Beneš není nekritizovatelný. Ztělesňuje svoji dobu i svůj národ se všemi omezeními. Stál uprostřed našich tragických konfliktů. Ale byl prezidentem země, která otevřela Československo tisícům Němců a Rakušanů hledajícím útočiště před Hitlerem. Stal se symbolem boje proti Hitlerovi, boje za demokracii a sociální spravedlnost. Měli bychom udělat všechno proto, aby jím byl nejen pro nás tady doma.