Když jsem poslouchal vystoupení Mirka Topolánka a Alexandra Vondry na kongresu ODS, vzpomněl jsem si na starý vtip, ve kterém říká velitel vojákům: „Nepřítele máme zepředu i zezadu, zleva i zprava, tentokrát nám neunikne.“

Když už někdo není schopen formulovat silná programová témata ekonomická a sociální, tak mu vždy ještě zbývá začít malovat obraz nepřítele. Ten samozřejmě číhá doma, ale kongres ODS ukázal, že ho lze hojně nalézat také všude v zahraničí. „Vítejte v pekle“, vítal Topolánek účastníky kongresu. Ale projevy ukázaly, že „Peklo jsou ti druzí“. Svět kolem nás byl hlavními řečníky líčen střídavě jako někdo, kdo nás opustil a zradil jako americký prezident Obama, anebo kdo se nás chystá uzurpovat jako Rusko, či ovládat a omezovat naši svobodu jako Brusel. Nic z čeho by se dal utvořit nějaký společný základ k rozumné zahraniční politice České republiky.

Někdo by mohl namítnout, že to je jen kongres a ten není třeba brát tak vážně. Ale to dávno není pravda. Při jednáních s Mirkem Topolánkem na sklonku roku 2008, když jsme se snažili dosáhnout dohody na českém předsednictví, to byla právě usnesení kongresu ODS, která znemožnila najít dohodu na ratifikaci Lisabonské smlouvy a odložení tématu budování protiraketové obrany USA v České republice. Už tedy víme, že je třeba brát vážně, co na kongresu ODS k zahraniční politice zazní. Pokud tím, co v zahraniční politice nejvíce utkví, je malování nepřítele, je to hodně špatné. To je asi to poslední, co dnes svět potřebuje.

Dnes se nacházíme v etapě mnohostranné krize, kdy se významné státy světa snaží překonat bariéry a vést rozhovory a hledat dohodu i tam, kde mezi nimi stojí různé politické režimy, různé kulturní a hodnotové vzorce. Jsme v přelomové situaci, protože leckdo tuší, že TAKHLE TO DÁL NEJDE. Ekonomická a finanční krize ukázala na nutnost zásadních změn ve světě, který se nachází v dramatické nerovnováze. Část světa poskytuje levnou pracovní sílu a zálohuje spotřebu té druhé bohatší části světa. Bohatí se tak stávají dlužníky těch chudších. Nedokážeme-li tuto neproporčnost vyřešit, může to mít tragické následky. Podobná nerovnováha existuje v oblasti energetických zdrojů. Zdroje se nacházejí jinde než civilizační centra. Částečnou odpovědí má být například celosvětový boom jaderných elektráren. Ale to zároveň znamená obrovské zvýšení bezpečnostních rizik. Není divu, že americký prezident přichází s myšlenkou nukleárního odzbrojení, kontroly zacházení s jaderným materiálem a zahajuje nové kolo jednání o příslušných smlouvách. Potřebujeme nový mezinárodní pořádek, který by musely respektovat všechny země využívající jadernou energii.

Podobnou globální výzvou je hrozba klimatických změn a jejich dopadů na životní prostředí. Měnící se podnebí přináší nebezpečí další nestability a dokonce možných válečných konfliktů v důsledku nedostatku potravin a nucené migrace v nejvážněji postižených státech světa.

Dnes nepotřebujeme posilovat obrazy nepřátelství ve světě, ale potřebujeme reformovat mezinárodní instituce, které musí hledat odpovědi a řešení, které musí přijít dříve, než bude pozdě. V kinech běžící film „2012“ je možná v lecčems poplatný populárnímu tématu globální apokalypsy, ale nakonec docela názorně ukazuje, jak naléhavě dnes potřebujeme jednat společně, bez ohledu na minulé války, spory, různé kultury a politické názory.

Ani v České republice nevytvoříme žádný smysluplný koncept zahraniční politiky, pokud se nepřestaneme pořád věnovat jen tomu, kdo a co všechno nás v české kotlině ohrožuje, a nezačneme s našimi sousedy, spojenci a dalšími evropskými zeměmi spíše společně něco dělat. Ono TAKHLE TO DÁL NEJDE platí i pro nás. My jsme se sice v roce 2004 stali členy EU, ale nefungujeme plnohodnotně jako Evropané. Naše evropské výbory v Poslanecké sněmovně a Senátu nefungují, tak jak by odpovídalo jejich významu. Kvituji, že na kongresu ODS alespoň ve vystoupení Jana Zahradila zaznělo, že parlamentní diplomacie bude hrát v Evropské unii v budoucnu daleko důležitější roli než doposud. Souhlasím, že se musíme zabývat dopady nové Lisabonské smlouvy na rozhodovací procedury. Souhlasím i s jeho názorem, že nová situace bude klást nároky na českou vládu a že budeme muset sjednocovat doposud roztříštěný meziresortní přístup jednotlivých ministerstev k evropské problematice. Evropské politiky často překračují hranice našich jednotlivých resortů. Nebude lehké u nás zvládnou koordinaci a vytváření jednotného postoje, který bychom pak měli v Evropské unii hájit.

Příští rok bude Evropská unii žít ve znamení uvádění Lisabonské smlouvy do života. Nikde není dopředu rozhodnuto, že se to zdaří a že výsledkem bude opravdu Evropa lépe fungující vůči globálním výzvám. Všichni bychom se měli snažit, abychom tento schválený instrument dokázali využít a naučili se s ním pracovat. Připadá mi úplně absurdní přístup Mirka Topolánka, který se na kongresu ptal: „co jsme ochotni obětovat kvůli našemu členství v EU?“. V podání ODS je Brusel obluda, které musíme něco povinně nacpat do chřtánu a je třeba, aby nás to stálo co nejméně. Není tu žádné vědomí, že jsme na úspěšnosti evropského projektu zásadně závislí. S úpadkem Evropy budeme upadat i my. A žádné dvoustranné spojenectví ani s USA ani s Čínou nás z toho nevytáhne.

Přál bych si, abychom si místo ideologických řečí, které zazněly na kongresu ODS, dokázali tady v Česku sednout bez ohledu na politickou příslušnost a říci si, co musíme udělat, máme-li v příštím roce v EU obstát, začít měnit svoji roli a nakonec i vnímání České republiky v Evropě.

Lisabonská smlouva nedává jednoznačnou odpověď na to, jak bude zítra EU vypadat a fungovat. Je řada věcí, které se budou ještě dotvářet a které jsou otevřené. Mnoho záleží na tom, jaká bude aktivita jednotlivých států a jak se chopí možností, které dnes EU nabízí. Když budou menší státy jako Česká republika pasivní, bude Evropská unie patřit těm větším.

Svůj osud v Evropské unii máme ve svých rukou více, než si uvědomujeme.