Strčte si před Bruselem … hlavu do písku, zadek na Seychely a kozy na Šumavu.
Kdo byl v lese – a ani to nemusela být džungle – zná boj o místo na slunci, o přístup k vláze a živinám. Stromy velikáni, přízemní chroští i parazitující rostlinky se rvou o zdroje.
V životě to nebývá jinak a jinak to není ani v Evropské unii. Vznosné ideje o prostoru pro spolupráci s rovnými právy silných a slabých jsou potěmkinádou zastírající dominující zájmy Německa a Francie. Cena, kterou za uspokojení takových zájmů platíme, je ohlušující ržání úředního eurošimla. Zmnožování korupčních příležitostí. Rozhazování peněz – od řeckého megaměřítka až po drobné, ale nesčetné čachry se strukturálními fondy. (Znáte to, jak si za evropské peníze opravit chalupu na Šumavě? Stačí na zahrádku vystrčit pár kůzlat, na fasádu ceduli „Regionální středisko vzdělávání k ekologii“ a o dotace je postaráno. O devastujících dopadech fondů v myšlení podnikatelů nemluvě – „bez kofinancování nedám na vzdělávání personálu ani korunu“.)
Před takovou realitou (jistě, jistě, jednostranně viděnou, zjednodušenou, účelově interpretovanou) lze schovat hlavu do písku. Lze do Bruselu vysílat naivní, nekompetentní, lhostejné a pod sebe hrabající euroúředníky a třetiřadé odložené politiky, kteří se stanou lehkou chuťovkou pro náležitě připravené a vedené lobbyisty silných členských zemí. Lze s hlavou v písku mumlat, že sousloví „národní zájem“ je europoliticky nekorektní, ne-li neslušné. S hlavou v písku lze nevidět, že se ocitáme na periferii.
Odsun na periferii nelze ale přehlédnout z perspektivy podnikatele. Je faktem, který prostě musíte zohlednit ve své strategii. Ať už je jejím obsahem přesun Vašich aktivit z periferie „blíže downtownu“, přitakání pravdám typu „čím jsou vody kalnější, tím jsou lovy valnější“ nebo zkrátka dělání toho nejlepšího, co umíte, s handicapem původu z periferie.
Je na každém, kdo podnikáme, abychom si zvolili podle své libosti a etiky. Můžeme si zaskuhrat (ale to je tak to jediné… znáte to), že jsme na té periferii nemuseli být, že jsme si od jednotného evropského podnikatelského prostoru slibovali něco onačejšího, že nám naši volení zástupci pomáhají tak akorát… – no, akorát.
V první řadě ale můžeme poděkovat sobě. Máme, co si zasloužíme. Prohranou bitvu. Po dvaceti letech „v Evropě“ hrajeme (v optimistickém pohledu) druhou ligu. Nakolik máme šanci neprohrát celou válku a „postoupit“ je – zcela jistě nemálo – i na nás.
V životě to nebývá jinak a jinak to není ani v Evropské unii. Vznosné ideje o prostoru pro spolupráci s rovnými právy silných a slabých jsou potěmkinádou zastírající dominující zájmy Německa a Francie. Cena, kterou za uspokojení takových zájmů platíme, je ohlušující ržání úředního eurošimla. Zmnožování korupčních příležitostí. Rozhazování peněz – od řeckého megaměřítka až po drobné, ale nesčetné čachry se strukturálními fondy. (Znáte to, jak si za evropské peníze opravit chalupu na Šumavě? Stačí na zahrádku vystrčit pár kůzlat, na fasádu ceduli „Regionální středisko vzdělávání k ekologii“ a o dotace je postaráno. O devastujících dopadech fondů v myšlení podnikatelů nemluvě – „bez kofinancování nedám na vzdělávání personálu ani korunu“.)
Před takovou realitou (jistě, jistě, jednostranně viděnou, zjednodušenou, účelově interpretovanou) lze schovat hlavu do písku. Lze do Bruselu vysílat naivní, nekompetentní, lhostejné a pod sebe hrabající euroúředníky a třetiřadé odložené politiky, kteří se stanou lehkou chuťovkou pro náležitě připravené a vedené lobbyisty silných členských zemí. Lze s hlavou v písku mumlat, že sousloví „národní zájem“ je europoliticky nekorektní, ne-li neslušné. S hlavou v písku lze nevidět, že se ocitáme na periferii.
Odsun na periferii nelze ale přehlédnout z perspektivy podnikatele. Je faktem, který prostě musíte zohlednit ve své strategii. Ať už je jejím obsahem přesun Vašich aktivit z periferie „blíže downtownu“, přitakání pravdám typu „čím jsou vody kalnější, tím jsou lovy valnější“ nebo zkrátka dělání toho nejlepšího, co umíte, s handicapem původu z periferie.
Je na každém, kdo podnikáme, abychom si zvolili podle své libosti a etiky. Můžeme si zaskuhrat (ale to je tak to jediné… znáte to), že jsme na té periferii nemuseli být, že jsme si od jednotného evropského podnikatelského prostoru slibovali něco onačejšího, že nám naši volení zástupci pomáhají tak akorát… – no, akorát.
V první řadě ale můžeme poděkovat sobě. Máme, co si zasloužíme. Prohranou bitvu. Po dvaceti letech „v Evropě“ hrajeme (v optimistickém pohledu) druhou ligu. Nakolik máme šanci neprohrát celou válku a „postoupit“ je – zcela jistě nemálo – i na nás.