V hrubých rysech se to dalo čekat, ale skutečnost předčila všechna očekávání.

„Šarmantní Francouz“ Macron se na návštěvě u generálního tajemníka KSČ Si Ťin-pchinga choval střídavě jako slon v porcelánu a jako zakomplexovaná onuce. Během své cesty do ČLR stačil vyhovět dvěma diktátorům, ztrapnit a rozhádat Evropu a znejistět spojence v USA. Znamenitý výkon na někoho, kdo jinak politickými schopnosti zrovna dvakrát neoplývá! Tváře se jako mluvčí celé Evropy, nenaznačil před soudruhy v Pekingu nic menšího, než že spojenectví s USA je „nám“ tak trochu na obtíž, že případná válka o Tchaj-wan je věc USA, a ne Evropy, a že si s ohledem na bezpečnost víceméně vystačíme sami. Pochopitelně především díky udatným Francouzům.

Na pařížské povídačky bychom snad ještě mohli věřit před 25. únorem 2022. „Stará“ Evropa ovšem má tu smůlu, že ruská genocidní válka proti Ukrajině nemilosrdně strhla fíkový list z jejího přirození a odhalila nevábné ledví. Od doby, kdy Rusko vtrhlo do sousední země se zásobami desetitisíců černých pytlů připravených na mrtvoly ukrajinských elit, se na špičce pelotonu závodu o nejzkrachovalejšího západního politika střídá Scholz s Macronem. Scholz po velmi slibném startu začal v tomto závodě poněkud zaostávat, protože jednak vyhodil ministryni obrany Lambrechtovou, která se na toto místo dostala jen kvůli ženským kvótám ve spolkové vládě a kterou nahradil celkem obstojný B. Pistorius, jednak si při poslední návštěvě ČLR nepouštěl ústa na špacír tolik jako Macron.

Jen naprosto smyslů zbavený Francouz může chtít kázat před rudým císařem o strategické nezávislosti Evropy na USA a předstírat, že on to zařídí. Při pohledu na francouzskou vojenskou „podporu“ Ukrajiny, bez jejíhož uhájení není naděje na mír a bezpečnost přinejmenším na východ od Labe, by měl Macron radši zalézt do sklepů Elysejského paláce a už tam zůstat. Bude-li tam mít dlouhou chvíli mezi vydáváním dekretů a snahami přežít hlasování o nedůvěře, může si telefonovat s „bunkernym ščurem“ Putinem o tom, jak dát Rusku bezpečnostní záruky. To je prakticky to jediné, co kromě jalových řečí a planých slibů zatím předvedl.

Pro představu: Francie dodala Ukrajině vojenskou pomoc za 0,027 % HDP; Česko ve výši 0,249 %, Polsko 0,438 0 a Estonsko 1,082 %. To odpovídá poměru 1 : 9,2 : 16,2 : 40,1! Absolutní výše této pomoci je 0,653 mld. € (Francie) : 0,566 mld. € (ČR) : 2,423 mld. € (Polsko) : 0,308 mld. € (Estonsko). Česko tedy poskytlo skoro stejně jako Francie, Polsko pak třikrát víc než Francie, mrňavé Estonsko dodalo vybavení ve výši necelé poloviny francouzského příspěvku k evropské bezpečnosti v nejhorší krizi od roku 1945. Spojené státy Ukrajině poskytly vojenskou pomoc ve výši 43,19 mld. €, tedy přibližně 66 krát víc než Francie.

Jaká asi musí být směs úvah a pocitů za tím, že se Macron opovažuje mluvit za celou Evropu? Odhaduji, že zahleděnost francouzského prostředí do sebe, neblahé dědictví kolonialismu a napoleonského imperialismu, napoleonský komplex? Obyčejná hloupost a nadutost? Opravdu jsou ve Francii tak odtrženi od skutečnosti, že se domnívají, že kdokoli soudný ve střední a východní Evropě může uvěřit v bezpečností záruky ze strany jádra EU? Mají dojem, že se chceme nechat chránit před ruským imperialismem Francií, kde se o moc přetahuje zcela neschopný bohatec se slabostí pro „hovory s Putinem“ a prokremelská ultrapravice, a německým Bundeswehrem, rozloženým po letech nezájmu a strategické korupce, bojkotovaným izolacionistickým obyvatelstvem a řízeným rusofilní SPD?

Ve Francii by si možná konečně měli uvědomit, jaké je jejich místo v současném světě. Doby, kdy pařížské salóny udávaly tón a francouzské kolonie se táhly po celém světě, jsou jaksi nenávratně pryč. Slabě podporovaný, politicky neschopný a osobnostně problematický prezident rozhádané země se 68 miliony obyvatel, s nepříliš pevným hospodářstvím, nijak zvlášť ukázkovým vojskem a s prokazatelně chybějící vůli zajímat se o osudy střední a východní části EU, by rozhodně bez pečlivých konzultací neměl předstírat, že reprezentuje názory půl miliardy občanů členských zemí EU a jednat na vlastní pěst na úkor většiny z nich.