Pracovní podmínky na staroslavné UK
Tajemství platových poměrů na FF UK bylo již poodhaleno, shodou okolností nejen mnou, nýbrž i některými další kolegy. Kolegium rektora UK to ani v nejmenším neznepokojilo: v odpověď na usnesení akademického senátu FF UK týkající se kritických poměrů na fakultě vydalo prohlášení tak zpupně nestydaté, že i poslední váhavci přestali pochybovat o tom, že jedinou cestou vpřed je předžalobní výzva a případná žaloba na zaměstnavatele – Univerzitu Karlovu.
Nehoráznost prohlášení, jak víme z kuloárů, ostatně nadzvedla ze židle i akademiky z jiných fakult a univerzit, kteří dění sledují. Mne to ale v nejmenším nepřekvapuje. Jednak paní rektorka Králíčková byla součástí kolegia rektora Zimy, od něhož přicházel mráz na univerzitu předchozích osm let, jednak nám na FF při předvolebním klání na opakované dotazy, zda napraví křivdy na nás páchané, po důsledném mlžení odvětila, že rozhodně vypracuje hezkou příručku, jak si žádat o granty.
Jako druhý díl ságy o radostech práce excelentních akademiků na excelentní fakultě staroslavné Univerzity Karlovy, která nic jiného než excelentní výzkum neumí a po každém zaměstnanci excelenci vyžaduje, bych rád poznamenal něco o pracovních podmínkách, jež zde panují. Pro jednoduchost jsem se zaměřil na tři věci, bez nichž je výkon práce univerzitního pedagoga a badatele v jedné osobě nemyslitelný: potřebuje mít, kde pracovat, potřebuje odbornou literaturu a musí jezdit aspoň občas na zahraniční konference, ať chce či nechce.
Pokud jde o místo k práci, neví většina z nás, co je to kancelář. Pokud někteří přece jen setrvaleji přebývají na pracovišti, sedí vždy v místnostech určených k jiným účelům – ať už je to ředitelna a místnost pro schůze v jednom, knihovna anebo učebna. Jsou katedry, které mají v podstatě jednu větší místnost, která slouží jako učebna pro všechny ročníky, „kancelář“ vedoucího a sekretářky a „pracovna“ pro akademiky, a přitom je též knihovnou, kde má úřadovat knihovník a studovat čtenáři. Aby toho nebylo dost, tyto místnosti, z nichž většina jsou středně velké kamrlíky, jsou nezřídka zaprášené, s viditelnou špínou na podlahách, židlích, nemluvě o parapetech, protože za posledních dvacet se rektorátu nepodařilo najmout použitelnou úklidovou firmu. Zažil jsem řadu návštěv zvenčí, které byly po prohlídce našich pracovišť nefalšovaně a hluboce konsternovány. A to ani neviděly naši výuku, při níž se v řadě kurzů studenti tísní ve všech možných i nemožných koutech učebny, sotva že nevypadnou oknem ven. Opravdu nevím, co bychom si počali, kdybychom začali nabírat do prvního ročníků o několik duší víc než nyní.
Nyní coby ředitel katedry kraluji se svým počítačem, na jehož rozběhnutí čekám každé ráno dvacet minut, v místnosti, která má sloužit schůzím. V této úřadovně o zhruba 4 x 6 metrech je uprostřed stůl ke konzultacím a schůzkám. Po stranách jsou namačkaná pracovní místa pro pět osob. Většinu „kariéry“ jsem seděl a své nejlepší publikační výstupy jsem ovšem sesmolil na dvou metrech čtverečních mezi stohy knih v rohu knihovny, která pět dní v týdnu od rána do večera slouží potřebám odhadem 150 studentů, čtenáře z řad veřejnosti nepočítaje. V této nevelké místnosti zavalené knihami a časopisy zároveň tráví čas na svých úkolech pomocné vědecké síly, bývaly zde dva počítače pro studenty a bylo tu jedno další pracovní místo. Navíc donedávna kdokoli, kdo vstupoval do této části bývalého Ústavu Dálného východu, zvonil u vstupních dveří z chodby zrovna na tuto místnost, a očekával, že mu někdo z jejího osazenstva přijde otevřít, ať už knihovník, anebo někdo jiný. A ještě před několika lety se přes ní a okolo ní plazili hadi prodlužovaček, do nichž byly zapojeny počítače a další přístroje rozličného stáří, spíš většího než menšího.
Odborná literatura je pro akademického pracovníka základním pracovním náčiním, bez něhož se za žádných okolností neobejde. Bez ní je jako tesař bez pily, kuchař bez hrnce. A pokud má jeho věda dosáhnout mezinárodní úrovně a držet krok s dobou, znamená to, že musí mít po ruce pokud možno aspoň všechny významnější publikace z poslední doby a pochopitelně odpovídající příručky. Jedna věc jsou odborné časopisy, ty teď nechme stranou. Vezměme si, že vědecká knížka dnes běžně stojí více než 150 €, někdy ale i násobně více. Předpokládejme, že průměrný univerzitní pedagog takových knih bude za rok potřebovat pro svoji práci v takové kvalitě, jak vyžadují nadřízené instituce, řekněme – jsme velmi šetrní – patnáct. To je zhruba 3000 €, tedy přibližně 75 tisíc Kč. Pokud jedna oborová knihovna nakupuje knihy pro dejme tomu dvacet akademiků, jako je tomu o dálněvýchodních specializací, potřebovala by ročně 1,5 milionu Kč. A kolik ve skutečnosti dostává? Kolem pěti tisíc korun. To neznamená nic jiného, než že na odbornou literaturu FF UK neposkytuje prakticky žádné prostředky. Je to jako přijmout kuchaře do čtyřhvězdičkové restaurace a říct mu, ať si nádobí i suroviny nosí z domova. Kdyby nebylo tchajwanského sinologického centra CCK-ISC, disponovala by Knihovna Dálného východu, s mírnou nadsázkou, leda českými a sovětskými publikacemi do 80. let 20. století.
Nedílnou a v hodnocení sledovanou proměnnou je u akademických pracovníků účast na zahraničních konferencích. Dalo by se tedy docela rozumně předpokládat, že zaměstnavatel zajišťuje podmínky pro příslušné výjezdy do ciziny. Jinak by to přece bylo jako říct pošťákovi, ať si provoz poštovního vozidla platí sám, a pokud nebudou zásilky náležitě rozvezeny, bude propuštěn! Ovšem jak to chodí na FF UK? Vzhledem k tomu, že prostředky na výjezdy jsou velmi omezené, nevystačí zdaleka pro všechny a už vůbec ne na všechny příležitosti, na něž by byly zapotřebí. Navíc z tzv. fondu mobility, který je plněn pro tyto účely, lze získat nanejvýš polovinu vynaložených prostředků. Výsledkem je, že méně nadšení akademici raději nejedou nikam, kdežto badatelé dýchající pro obor a toužící po setkání se zahraničními kolegy si cestu kolikrát nakonec zaplatí sami. Vždyť si to můžou při těch mzdách dovolit, no ne?
Celý seznam zoufalství u méně klíčových, leč kolikrát dost důležitých věcí, by byl dlouhý a vposledku nudný. Mohl bych například líčit, jaký svádí katedra boj snad už od mých studentských let, aby bylo na čem tisknout a kopírovat výukové materiály, administrativní doklady a podklady pro naši vědeckou práci. Poslední roky se daří, byť horko těžko, pokrýt provoz společné kopírky z fakultních prostředků, přestože Katedra sinologie, jakkoli malá, měla na rok 2021 na provozní výdaje vyčleněno přesně 4.737 Kč, na rok 2022 pak 9.800 Kč. Pamatuji si ovšem, že v některých letech se dávaly za kopírování peníze do kasičky, a protože bylo vyučujícím trapné vyžadovat platby za namnožené materiály a testy od studentů, platili to radši sami. Ze svých mezd zvíci platu hajzlbáby.
Když zvážím, co jsem psal v minulém příspěvku, a přičtu k tomu ten dnešní, nechápu vlastně, že na FF UK ještě někdo vydržel, dokonce že na ní působí mnoho chytrých, bystrých akademiků představujících špičku svého oboru u nás a kolikrát i v evropském či světovém kontextu. Univerzita hřeší na to, že mají svou práci opravdu rádi a že často na FF oceňují intelektuální ovzduší stejně jako společenství učitelů a badatelů, které ji tvoří. Všechno má ale své meze a domnívám se, že již byly překročeny. Čím víc bude vedení univerzity dráždit již zoufalé zaměstnance arogantními poznámkami, tím víc je pravděpodobné, že to skončí opravdu nedobře – pro ně i pro UK. Už jen kdyby nám měla univerzita dorovnat platy za uplynulých dvacet let, asi by lovila hluboko, přehluboko v kapse.
Nehoráznost prohlášení, jak víme z kuloárů, ostatně nadzvedla ze židle i akademiky z jiných fakult a univerzit, kteří dění sledují. Mne to ale v nejmenším nepřekvapuje. Jednak paní rektorka Králíčková byla součástí kolegia rektora Zimy, od něhož přicházel mráz na univerzitu předchozích osm let, jednak nám na FF při předvolebním klání na opakované dotazy, zda napraví křivdy na nás páchané, po důsledném mlžení odvětila, že rozhodně vypracuje hezkou příručku, jak si žádat o granty.
Jako druhý díl ságy o radostech práce excelentních akademiků na excelentní fakultě staroslavné Univerzity Karlovy, která nic jiného než excelentní výzkum neumí a po každém zaměstnanci excelenci vyžaduje, bych rád poznamenal něco o pracovních podmínkách, jež zde panují. Pro jednoduchost jsem se zaměřil na tři věci, bez nichž je výkon práce univerzitního pedagoga a badatele v jedné osobě nemyslitelný: potřebuje mít, kde pracovat, potřebuje odbornou literaturu a musí jezdit aspoň občas na zahraniční konference, ať chce či nechce.
Pokud jde o místo k práci, neví většina z nás, co je to kancelář. Pokud někteří přece jen setrvaleji přebývají na pracovišti, sedí vždy v místnostech určených k jiným účelům – ať už je to ředitelna a místnost pro schůze v jednom, knihovna anebo učebna. Jsou katedry, které mají v podstatě jednu větší místnost, která slouží jako učebna pro všechny ročníky, „kancelář“ vedoucího a sekretářky a „pracovna“ pro akademiky, a přitom je též knihovnou, kde má úřadovat knihovník a studovat čtenáři. Aby toho nebylo dost, tyto místnosti, z nichž většina jsou středně velké kamrlíky, jsou nezřídka zaprášené, s viditelnou špínou na podlahách, židlích, nemluvě o parapetech, protože za posledních dvacet se rektorátu nepodařilo najmout použitelnou úklidovou firmu. Zažil jsem řadu návštěv zvenčí, které byly po prohlídce našich pracovišť nefalšovaně a hluboce konsternovány. A to ani neviděly naši výuku, při níž se v řadě kurzů studenti tísní ve všech možných i nemožných koutech učebny, sotva že nevypadnou oknem ven. Opravdu nevím, co bychom si počali, kdybychom začali nabírat do prvního ročníků o několik duší víc než nyní.
Nyní coby ředitel katedry kraluji se svým počítačem, na jehož rozběhnutí čekám každé ráno dvacet minut, v místnosti, která má sloužit schůzím. V této úřadovně o zhruba 4 x 6 metrech je uprostřed stůl ke konzultacím a schůzkám. Po stranách jsou namačkaná pracovní místa pro pět osob. Většinu „kariéry“ jsem seděl a své nejlepší publikační výstupy jsem ovšem sesmolil na dvou metrech čtverečních mezi stohy knih v rohu knihovny, která pět dní v týdnu od rána do večera slouží potřebám odhadem 150 studentů, čtenáře z řad veřejnosti nepočítaje. V této nevelké místnosti zavalené knihami a časopisy zároveň tráví čas na svých úkolech pomocné vědecké síly, bývaly zde dva počítače pro studenty a bylo tu jedno další pracovní místo. Navíc donedávna kdokoli, kdo vstupoval do této části bývalého Ústavu Dálného východu, zvonil u vstupních dveří z chodby zrovna na tuto místnost, a očekával, že mu někdo z jejího osazenstva přijde otevřít, ať už knihovník, anebo někdo jiný. A ještě před několika lety se přes ní a okolo ní plazili hadi prodlužovaček, do nichž byly zapojeny počítače a další přístroje rozličného stáří, spíš většího než menšího.
Odborná literatura je pro akademického pracovníka základním pracovním náčiním, bez něhož se za žádných okolností neobejde. Bez ní je jako tesař bez pily, kuchař bez hrnce. A pokud má jeho věda dosáhnout mezinárodní úrovně a držet krok s dobou, znamená to, že musí mít po ruce pokud možno aspoň všechny významnější publikace z poslední doby a pochopitelně odpovídající příručky. Jedna věc jsou odborné časopisy, ty teď nechme stranou. Vezměme si, že vědecká knížka dnes běžně stojí více než 150 €, někdy ale i násobně více. Předpokládejme, že průměrný univerzitní pedagog takových knih bude za rok potřebovat pro svoji práci v takové kvalitě, jak vyžadují nadřízené instituce, řekněme – jsme velmi šetrní – patnáct. To je zhruba 3000 €, tedy přibližně 75 tisíc Kč. Pokud jedna oborová knihovna nakupuje knihy pro dejme tomu dvacet akademiků, jako je tomu o dálněvýchodních specializací, potřebovala by ročně 1,5 milionu Kč. A kolik ve skutečnosti dostává? Kolem pěti tisíc korun. To neznamená nic jiného, než že na odbornou literaturu FF UK neposkytuje prakticky žádné prostředky. Je to jako přijmout kuchaře do čtyřhvězdičkové restaurace a říct mu, ať si nádobí i suroviny nosí z domova. Kdyby nebylo tchajwanského sinologického centra CCK-ISC, disponovala by Knihovna Dálného východu, s mírnou nadsázkou, leda českými a sovětskými publikacemi do 80. let 20. století.
Nedílnou a v hodnocení sledovanou proměnnou je u akademických pracovníků účast na zahraničních konferencích. Dalo by se tedy docela rozumně předpokládat, že zaměstnavatel zajišťuje podmínky pro příslušné výjezdy do ciziny. Jinak by to přece bylo jako říct pošťákovi, ať si provoz poštovního vozidla platí sám, a pokud nebudou zásilky náležitě rozvezeny, bude propuštěn! Ovšem jak to chodí na FF UK? Vzhledem k tomu, že prostředky na výjezdy jsou velmi omezené, nevystačí zdaleka pro všechny a už vůbec ne na všechny příležitosti, na něž by byly zapotřebí. Navíc z tzv. fondu mobility, který je plněn pro tyto účely, lze získat nanejvýš polovinu vynaložených prostředků. Výsledkem je, že méně nadšení akademici raději nejedou nikam, kdežto badatelé dýchající pro obor a toužící po setkání se zahraničními kolegy si cestu kolikrát nakonec zaplatí sami. Vždyť si to můžou při těch mzdách dovolit, no ne?
Celý seznam zoufalství u méně klíčových, leč kolikrát dost důležitých věcí, by byl dlouhý a vposledku nudný. Mohl bych například líčit, jaký svádí katedra boj snad už od mých studentských let, aby bylo na čem tisknout a kopírovat výukové materiály, administrativní doklady a podklady pro naši vědeckou práci. Poslední roky se daří, byť horko těžko, pokrýt provoz společné kopírky z fakultních prostředků, přestože Katedra sinologie, jakkoli malá, měla na rok 2021 na provozní výdaje vyčleněno přesně 4.737 Kč, na rok 2022 pak 9.800 Kč. Pamatuji si ovšem, že v některých letech se dávaly za kopírování peníze do kasičky, a protože bylo vyučujícím trapné vyžadovat platby za namnožené materiály a testy od studentů, platili to radši sami. Ze svých mezd zvíci platu hajzlbáby.
Když zvážím, co jsem psal v minulém příspěvku, a přičtu k tomu ten dnešní, nechápu vlastně, že na FF UK ještě někdo vydržel, dokonce že na ní působí mnoho chytrých, bystrých akademiků představujících špičku svého oboru u nás a kolikrát i v evropském či světovém kontextu. Univerzita hřeší na to, že mají svou práci opravdu rádi a že často na FF oceňují intelektuální ovzduší stejně jako společenství učitelů a badatelů, které ji tvoří. Všechno má ale své meze a domnívám se, že již byly překročeny. Čím víc bude vedení univerzity dráždit již zoufalé zaměstnance arogantními poznámkami, tím víc je pravděpodobné, že to skončí opravdu nedobře – pro ně i pro UK. Už jen kdyby nám měla univerzita dorovnat platy za uplynulých dvacet let, asi by lovila hluboko, přehluboko v kapse.