V Poslanecké sněmovně pokračuje sloučená rozprava u návrhu tzv. manželství pro všechny a návrhu novely Listiny základních práv a svobod, která chce je doplnit ochranu rodiny na úrovni ústavního pořádku, zakotvenou článkem 32, o ochranu jednoho ze základních stavebních prvků úplné rodiny, jímž je manželství muže a ženy.

Potřeba poskytnout manželskému svazku muže a ženy, coby jednomu ze základních kamenů společnosti, zvláštní uznání a ústavní ochranu je v dnešní turbulentní době, v níž se setkáváme s všudypřítomnými snahami o relativizaci a bourání vzorů, ať již sebelépe osvědčených, aktuálnější než kdy dříve. Je proto nanejvýš žádoucí, aby pravou podstatu, význam a důležitost tohoto svazku reflektoval i dokument, který zakotvuje ty nejvyšší a nejposvátnější hodnoty, na nichž stojí naše společnost a náš právní řád. Tímto dokumentem je právě Listina základních práv a svobod.

Jedná jednoznačně o debatu hodnotovou. Je třeba říci, že se já, KDU-ČSL a skupina dalších předkladatelů jasně, srozumitelně, ale zároveň slušně a kultivovaně stavíme na stranu tradiční stabilní rodiny postavené a definované jako táta, máma a děti. Jednoznačně odmítáme relativizaci hodnoty manželství a představu, že by mohlo být svazkem kohokoli.

Realita bohužel nedopřává štěstí v podobě úplné rodiny a šťastného manželství každému. Prožívá-li rodina v dnešním světě, Českou republiku nevyjímaje, určitou krizi a erozi, není úlohou státu na její podporu rezignovat, nýbrž naopak jí tím více a intenzivněji podporovat. K tomuto cíli, k vytváření pozitivních vzorů, směřuje i tato novela. Manželství muže a ženy má typicky potenciál naplnit všechny hlavní funkce rodiny, zvláště pak přivést na svět další generaci a vychovat ji v nenahraditelné, vzájemně nezastupitelné a komplementárně působící mateřské i otcovské lásce i vzoru. Institut manželství muže a ženy, který se v průběhu dějin a takto mimořádným a dlouhodobým způsobem osvědčil, si zasluhuje tu nejvyšší ochranu a úctu, nikoliv svévolné experimenty a pokusy „vylepšit“ a přetvořit jej podle momentálních krátkodobých trendů.

Opakovaně ve veřejných vystoupeních uvádíme, že manželství není právem, že jeho účelem není ošetřit vztah dvou lidí, kteří se mají rádi. Manželství je jedinečné společenství muže a ženy, které má svoji nezastupitelnou hodnotu, je to dar a poslání. Nevedeme debatu o právech menšin, ale o hodnotách! V tomto smyslu na nikoho neútočíme, odmítáme přízviska homofobů apod. A to i proto, že si vážíme každého člověka, respektujeme různé formy lidského soužití a jejich hodnotu, ale hájíme manželský svazek, který je základem tradiční rodiny s veškerým jejím posláním. Krásně to vystihl jeden tweet: „Jsem vdaná. Za muže. Pořád jednoho, toho samého už 27 let. Máme tři děti a všechny jsou naše. Vlastní. Vím, jsem rebel!“ Toto se nesmí stát v naší společnosti normou.

Zároveň je třeba připomenout, že debata se nevede o právech dítěte. Dítě, lidský život je dar. A jako takový se nesmí stát předmětem obchodu, objednávky, sociálního inženýrství, vyvzdorovaného práva. Odmítáme směřování k hédonistické společnosti, kde nikomu není upřeno vůbec nic a pod pojem „právo na“ se schová úplně vše. Na dítě není nárok či právo. Je plodem vzájemné lásky manželů. A my se hlásíme k tomu, aby to takto i zůstalo.

A současně si ale přiznejme. Dnešní krizi rodiny skutečně nezpůsobují homosexuální páry. Bylo by laciné a nepoctivé to na kohokoli házet. Za to si můžeme my sami, manželské páry, rodiny. Sami svojí vlastní nezodpovědností, nepéčí o vztahy v rodinách, důrazem na nárokovou mentalitu. Celá debata je tedy hozenou rukavicí i nám, kteří hájí tradiční pojetí manželství a rodiny. A současně i nám zákonodárcům, abychom maximálně z různých úhlů podporovali rodinu, roli a pozici matek stejně jako roli otců při výchově dětí.