Největším problémem GMO není technologie. Problém nastává v okamžiku, kdy je technologie použita jako všemocný lék, který má vyléčit naše problémy, aniž bychom ho chápali v širším kontextu.

Nedávno jsem byla tázána, proč jsou genetické modifikace tak špatné. Musela jsem jednoznačně odpovědět, že GM špatné nejsou, i když je dlouhodobě sama kritizuji. Jenže to, co kritizuji, není zkoušení biotechnologie s nevídanými možnostmi, ale způsob, jak se tato technologie nyní používá v praxi.

Než jsem začala s vysvětlováním svého postoje, jsem objevila článek, který jej skvěle vystihuje. Rozhodla jsem se proto publikovat překlad tohoto článku. Autorem je profesor Jonathan Foley, ředitel Institutu životního prostředí na Univerzitě v Minnesotě.

GMO, všelék a úskalí redukcionistického pohledu

Jonathan Foley: Ač vím, že bych neměl, rozhodl jsem se vložit do debaty o GMO. Geneticky modifikované organismy, zdá se, rozdělují společnost více než jakékoli jiné téma, a to včetně takových těžkých kalibrů, jakými jsou evoluce nebo klimatické změny. Debaty o GMO – obzvláště pak jestli jsou zdravé, nebo ne – jsou tak často dosti napjaté. Ačkoli to vyžaduje značné úsilí, pokusím se zachovat co největší objektivitu. Toto téma totiž není černobílé.

Co je nezpochybnitelné, je, že je použití GMO v zemědělství (alespoň dosud) spojeno s několika zásadními problémy. I zarytí podporovatelé GMO – pokud se v klidu zamyslí – jistě uznají, že vyvstaly některé zásadní otázky.

Dle mého soudu není hlavním úskalím GMO jejich samotná technologie, ale způsob, jakým byla dosud používána. Přes prvotní sliby – s tím, jak se GMO postupně přesunuly z laboratoří do reálného světa – toho zatím moc nepředvedly. Na papíře zní GMO moc hezky. Měly přeci nasytit světovou populaci tím, že zajistí mnohem lepší sklizeň, zvítězí nad plevelem, sníží množství použitých pesticidů a budou mít celkově „úžasné“ dopady na lidskou společnost. Ale je tomu vážně tak? Popravdě není.
Tak zaprvé, GMO zatím příliš k nasycení světa nepřispěly. To je dáno především tím, že v současnosti používanými GMO jsou hlavně krmná kukuřice (pro zvířata a výrobu etanolu), sója (také převážně jako krmivo pro zvířata), bavlna a řepka. Ale to přeci nejsou plodiny, které by naplnily žaludky těm, kteří to potřebují, tj. chudým po celém světě. GMO měly dobrý start a zprvu i dobrý záměr, ale někde po cestě se z nich stal jen další prostředek, jak generovat zisk. Samotná technologie stojící za GMO pravděpodobně „funguje“, nicméně dosud byla aplikována na špatnou část potravinového systému, a tak zatím nepřinesla slibovanou revoluci v globální dostupnosti potravin.

Nějaké výsledky GMO jistě mají, avšak dramatický nárůst výnosu zásadních plodin mezi ně nepatří.

Stejně tak zatím nezaznamenaly jasné vítězství na poli zvyšování výnosu plodin. Například ve Spojených státech, kde jsou GMO rozšířeny, se zatím nezdá, že by zásadním způsobem pomohly zvýšit výnos sklizně kukuřice nebo sóji. Důvodem je zřejmě to, že GMO necílí na modifikaci růstových biologických procesů plodin. To, čeho skutečně docílily, je stav, při kterém dřívější formy boje pro škůdcům (postřiky toxickými pesticidy) byly nahrazeny jinými (pěstování plodin připravených na Bt a Roundup a postřiky novými pesticidy). Na druhou stranu se zdá, že použití Bt bavlny podstatně zvýšilo sklizeň bavlny v Indii, a to zřejmě proto, že tento GMO představuje efektivní způsob boje pro místním škůdcům. Mezi další úspěchy GMO patří zvýšení výnosu sklizně řepky v Kanadě nebo papáji na Havajských ostrovech. Navíc, jak tvrdí žurnalistka Amy Harmon, GMO může sehrát zásadní roli v boji proti tzv. zelenání citrusů, které se postupně rozmáhá na americkém kontinentu. Nějaké výsledky GMO tak jistě má, avšak dramatický nárůst výnosu zásadních plodin mezi ně nepatří. Řekl bych, že problémem je v tomto ohledu nedostatek systémového myšlení, protože nebyla položena a zodpovězena zásadní otázka: „Co skutečně omezuje výnosy zemědělských plodin v různých částech světa?“

Dalším proklamovaným přínosem GMO je snížení použití chemických látek v boji proti škůdcům a plevelu. Ačkoli v této oblasti v některých případech výsledky existují, ne vždy se to podařilo. Od 90. let minulého století byl v USA zaznamenán hrubý nárůst celkového množství použitých pesticidů na GMO kukuřici, sóju a bavlnu. Sice došlo k poklesu množství insekticidů v důsledku použití speciálně upravených Bt plodin, ale to zase bylo vynahrazeno strmým zvýšením celkového množství použitých herbicidů, a to především proto, že se plevel dokázal adaptovat na Roundup. Výrobci GMO nyní propagují nové druhy GM plodin, které budou resistentní vůči silnějšímu herbicidu s označením 2,4-D. Ale co zabrání plevelu, aby se adaptoval i na 2,4-D, stejně jako tomu bylo v případě Roundupu? Opět zde postrádám systémové myšlení, které by tento začarovaný kruh bralo v potaz.

Proč raději neinvestujeme úsilí do zlepšení agrotechnických metod, které jsou schopny zlepšit výnos plodin již dnes? Proč je jakýsi nevyzkoušený, supermoderní „všelék“ lepší než jednoduché, leč efektivní řešení identického problému?

Důsledky tohoto přístupu aplikace GMO mají naneštěstí negativní konsekvence pro habitat některých živočichů a na životní prostředí celkově. Například ekoložka Karen Oberhauser z minnesotské univerzity nedávno zdokumentovala významnou redukci habitatu monarchy stěhovavého na Horním Středozápadě ve Spojených státech, který byl alespoň částečně způsobem nasazením GM plodin a s tím spojených pesticidů. „Bohužel většina jejich habitatu v této oblasti byla na konci 20. a na počátku 21. století zničena především intenzivním použitím GM plodin, které jsou tolerantní vůči herbicidům,“ tvrdí Karen Oberhauser. „Tyto plodiny umožňují ošetření herbicidy po vzejití a způsobily vymýcení klejichy hedvábné ze zemědělského habitatu.“ Opět nebyly problémem GMO samotné, ale způsob jejich použití, které nebralo v úvahu delikátní spletitosti krajiny a ekosystému.
Stejně tak skeptický jsem, pokud jde o prohlášení podporovatelů GMO o vývoji nových sofistikovanějších plodin, jako jsou ty, které budou odolné vůči suchu, které si obstarají vlastní dusík, které budou lépe přizpůsobeny vyšším teplotám atd. Opět to vše zní líbivě, nicméně od dob prvních GMO jsme se již mnohé naučili, a tak víme, že takto komplexní chování rostlin nelze tak snadno aktivovat změnou jednoho genu. Může tedy ještě nějakou chvíli trvat, než takovéto plodiny spatří světlo světa. Proč tedy raději neinvestujeme úsilí do zlepšení agrotechnických metod – např. meziplodiny, mulčování nebo ekologicky šetrné zemědělství – které jsou schopny zlepšit výnos plodin již dnes? Proč je jakýsi nevyzkoušený, supermoderní „všelék“ lepší než jednoduché, leč efektivní řešení identického problému?

Obávám se, že GMO se často staly obětmi redukcionistického myšlení, kdy je kladen důraz na technologie a obchodní modely, namísto na posouzení sociálních dopadů a dopadů na životní prostředí.

Zastánci GMO dále propagují myšlenku úpravy stávajících plodin na takové, které jsou nutričně hodnotnější nebo které posilují lidské zdraví. Skvělým příkladem je „zlatá rýže“, kdy byla stará dobrá rýže geneticky upravena tak, aby obsahovala beta-karoten, tedy provitamín A. Nedostatek tohoto důležitého vitamínu je každoročně spojen se smrtí statisíců dětí po celém světě. Ačkoli byl vývoj zlaté rýže jistě chvályhodnou činností, musím se ptát, proč je lepší složitě měnit základní biologické vlastnosti rýže (které by v přírodě samovolně nikdy nevznikly), než jednoduše začít pěstovat více plodin, které již vitamín A obsahují? Proč investovat miliony dolarů a desetiletí práce do vývoje – bez záruky, že lidé budou vůbec chtít konzumovat oranžovou rýži –, namísto využití již existujících jednoduchých řešení? Opět zde spatřuji posedlost hledat technické všeléky tam, kde může posloužit jednoduchá a praktická myšlenka.

A konečně, mnozí proponenti GMO zdá se nechápou všechen ten sociální a kulturní humbuk a odpor vůči svým produktům. Dobrým příkladem zde může být debata, která se ve Spojených státech vede ohledně značení GMO. Zastánci GMO kritizují povinné značení GMO jako „nevědecké“, jelikož podle jejich mínění neexistuje žádný podstatný biologický rozdíl mezi GMO a přírodními plodinami. To je možná pravda, ale o to zde přeci nejde. Jde o respektování našich fundamentálních kulturních zvyklostí a práv vědět, co vlastně jíme. Těch, kteří se značením nesouhlasí, bych se rád zeptat: „Co byste říkali, kdyby ve vašem řeznictví prodávali jen „zvířecí maso“, bez ohledu na to, jestli pochází ze skotu, drůbeže, prasete, koně nebo psa?“ I když nás odborníci ujišťují, že mezi GMO a přírodními plodinami není žádný podstatný biologický rozdíl, předpokládám, že by stejně chtěli vědět, jestli si právě pochutnávají na krávě nebo koni. Myslím, že by bylo záhodno, aby diskuze o GMO také zahrnovala sociology, kteří by zastáncům GMO lépe přiblížili některá kulturní témata.

A co mají všechna uvedená témata společného? Především to, že GMO velice často nesplnily očekávání, a to nikoli proto, že by byly inherentně špatné, ale proto, že nebyly správně aplikovány v rámci komplexních sociálních a environmentálních systémů. Obávám se, že GMO se často staly obětmi redukcionistického myšlení, kdy je kladen důraz na technologie a obchodní modely, namísto na posouzení sociálních dopadů a dopadů na životní prostředí. Právě zde bychom se mohli inspirovat v ekologickém zemědělství. To sice má svoje chyby (žádný systém totiž není dokonalý), avšak zajímavé je, že ekologické farmy obvykle začínají tím, že si rozmyslí, jak nakládat s plevelem a škůdci, jak se starat o půdu a také jak budou interagovat se společností a životním prostředím. Myslím, že paradigma ekologicky šetrného zemědělství nás může leccos naučit a mnohé by šlo aplikovat v komerčním zemědělství.

Myslím, že výrobci a obhájci GMO by se měli v budoucnosti na chvíli pozastavit a zaujmout více holistický postoj. Jistě by jim pak došly důsledky, které GMO přinášejí lidskému zdraví, zemědělství, ekonomice, kultuře, společnosti a životnímu prostředí. To však není snadný úkol a chvíli to zřejmě potrvá. Dobrým začátkem by mohlo být, pokud by svoje výzkumné týmy otevřeli zástupcům ostatním vědních disciplín, jako jsou například sociologové, agronomové, ekologové, evoluční biologové, odborníci na výživu, ekologičtí zemědělci a kritici GMO. To je totiž to, co nyní evidentně postrádají. Nedávno jsem se účastnil jedné sice přátelské, avšak přesto poměrně napjaté debaty o GMO s biotechnologickými výzkumníky. Na otázku, kolik z nich pravidelně spolupracuje s ekology, sociology apod. na předvídání a řešení těchto problémů, se ozvalo hrobové ticho. Po kratší odmlce jich několik uznalo, že by to zřejmě byl dobrý nápad.

Nakonec o osudu GMO nerozhodne jednotlivec nebo úzká skupina lidí. Budeme se na tom muset podílet my všichni jako společnost.

Byl bych velice rád, pokud by byl vývoj GMO financován z veřejných nebo poloprivátních prostředků, aby se jeho výsledky staly veřejné a společným majetkem nás všech. Pokud bychom ještě přidali více otevřenosti a transparentnosti, věřím, že by vždy výhody pramenící z použití GMO stály na zájmem vydělat peníze. Také by to pomohlo napravit dnes silně pošramocenou reputaci této technologie v očích široké veřejnosti.

Závěrem bych chtěl vyzvat obě strany této velké debaty, aby si více naslouchaly a aby lépe komunikovaly s veřejností. Upřímně, až na pár výjimek, v tomto ohledu zatím značně pokulhávají. Ani jedna ze stran není zcela upřímná ve své argumentaci a myslím, že někde mezi nimi stojí většina naší společnosti, která tak úplně nevěří ani jednomu z nesvářených táborů. Nakonec o osudu GMO nerozhodne jednotlivec nebo úzká skupina lidí. Budeme se na tom muset podílet my všichni jako společnost. A přesně tak by to mělo být, protože jak a jestli vůbec budeme GMO používat, jsou příliš důležitá rozhodnutí, než abychom je viděli pouze z jednoho úhlu pohledu.