Duševní nemoci a bezdomovectví
Přibližně polovina bezdomovců trpí vážnou duševní nemocí. O to, jak jim pomoci, se zatím nikdo nestará.
V naší republice se o bezdomovectví po řadu minulých desetiletí nevědělo, respektive nemluvilo. Nepřizpůsobiví jednotlivci, mezi nimi i duševně nemocní, byli při pořádání komunistických sjezdů či při návštěvách hlavních představitelů bývalého režimu preventivně na pár dní zavíráni do psychiatrických léčeben. Mizeli z ulic jako popelnice a kontejnery.
Česká republika je v současnosti ve značně jiné situaci než před rokem 1989. Preventivní hospitalizace „potenciálně nebezpečných individuí“ již nehrozí. Avšak na rozdíl od většiny států EU u nás nedošlo k rozvoji komunitní péče. Za tímto pojmem se skrývá přenesení těžiště péče o duševně nemocné z velkých institucí blíž k domácímu prostředí nemocných. V případě bezdomovců doslova na ulici.
Výzkumné studie WHO uvádějí, že každý čtvrtý občan EU potřebuje během svého života minimálně jedenkrát vyhledat odbornou pomoc pro řešení svých psychických problémů. Obecně se udává, že 30 až 40 procent populace v zemích EU má určité psychické problémy trvalejšího charakteru. Z tohoto počtu dvě až pět procent lidí trpí vážnou duševní nemocní. Tito lidé mnohdy potřebují komplexní psychiatrickou, psychologickou a sociální pomoc.
I v zemích EU, kde je komunitní péče značně rozvinuta, tvoří 25 až 40 procent bezdomovců lidé s duševními problémy. V důsledku své nemoci nejsou schopni zajistit si základní životní potřeby jako důchod, střecha nad hlavou a podobně. Lze předpokládat, že procento duševně nemocných mezi našimi bezdomovci bude minimálně stejné, spíše však vyšší.
Optimální způsob pomoci těmto lidem nabízí systém komunitní péče. Avšak zvláště v naší republice často dochází k chybnému výkladu tohoto pojmu. Profesionálové pracující v komunitních službách jsou osočováni z tendence rušit lůžková psychiatrická zařízení a nahrazovat je něčím jiným – jakýmsi „pouličním“ typem péče. To je samozřejmě naprostý nesmysl. Systém komunitní péče má propojovat všechny typy zařízení a služeb potřebných pro pacienty, a to od klasických lůžkových psychiatrických zařízení po terénní komunitní služby.
V České republice existuje jenom pár programů cílených na obecnou pomoc bezdomovcům. Žádný z nich však není zacílen na pomoc duševně nemocným bezdomovcům, kteří tvoří minimálně polovinu z celkového množství těchto lidí. Přičteme – li k nim ještě počet lidí závislých na různých návykových látkách, dostáváme se k devadesáti procentům. Kdo a jak jim pomůže?
V naší republice se o bezdomovectví po řadu minulých desetiletí nevědělo, respektive nemluvilo. Nepřizpůsobiví jednotlivci, mezi nimi i duševně nemocní, byli při pořádání komunistických sjezdů či při návštěvách hlavních představitelů bývalého režimu preventivně na pár dní zavíráni do psychiatrických léčeben. Mizeli z ulic jako popelnice a kontejnery.
Česká republika je v současnosti ve značně jiné situaci než před rokem 1989. Preventivní hospitalizace „potenciálně nebezpečných individuí“ již nehrozí. Avšak na rozdíl od většiny států EU u nás nedošlo k rozvoji komunitní péče. Za tímto pojmem se skrývá přenesení těžiště péče o duševně nemocné z velkých institucí blíž k domácímu prostředí nemocných. V případě bezdomovců doslova na ulici.
Výzkumné studie WHO uvádějí, že každý čtvrtý občan EU potřebuje během svého života minimálně jedenkrát vyhledat odbornou pomoc pro řešení svých psychických problémů. Obecně se udává, že 30 až 40 procent populace v zemích EU má určité psychické problémy trvalejšího charakteru. Z tohoto počtu dvě až pět procent lidí trpí vážnou duševní nemocní. Tito lidé mnohdy potřebují komplexní psychiatrickou, psychologickou a sociální pomoc.
I v zemích EU, kde je komunitní péče značně rozvinuta, tvoří 25 až 40 procent bezdomovců lidé s duševními problémy. V důsledku své nemoci nejsou schopni zajistit si základní životní potřeby jako důchod, střecha nad hlavou a podobně. Lze předpokládat, že procento duševně nemocných mezi našimi bezdomovci bude minimálně stejné, spíše však vyšší.
Optimální způsob pomoci těmto lidem nabízí systém komunitní péče. Avšak zvláště v naší republice často dochází k chybnému výkladu tohoto pojmu. Profesionálové pracující v komunitních službách jsou osočováni z tendence rušit lůžková psychiatrická zařízení a nahrazovat je něčím jiným – jakýmsi „pouličním“ typem péče. To je samozřejmě naprostý nesmysl. Systém komunitní péče má propojovat všechny typy zařízení a služeb potřebných pro pacienty, a to od klasických lůžkových psychiatrických zařízení po terénní komunitní služby.
V České republice existuje jenom pár programů cílených na obecnou pomoc bezdomovcům. Žádný z nich však není zacílen na pomoc duševně nemocným bezdomovcům, kteří tvoří minimálně polovinu z celkového množství těchto lidí. Přičteme – li k nim ještě počet lidí závislých na různých návykových látkách, dostáváme se k devadesáti procentům. Kdo a jak jim pomůže?