Psychiatrie má v naší republice velmi nízký status. V očích veřejnosti je zatížena černým cejchem, stigmatem. Vnímá ji tak nejen laická veřejnost, ale na vyšším stupni i stát.


Důkazem stigmatizace psychiatrie je skutečnost, že na ni v porovnání s ostatními medicínskými disciplínami jde nejméně peněz z celkového zdravotnického budgetu. Tento fakt se pochopitelně promítá jak do kvality poskytované péče, tak do výzkumných studií v této oblasti. Tím pádem nemáme my psychiatři dostatek „evidence based“ argumentů na obhájení naší práce (nehledě na to, že v našem oboru se výsledky mnohdy obtížně prokazují). Stát vidí v psychiatrii divné, nechtěné dítě a dává mu jen minimální kapesné… Bludný kruh se tím uzavírá.

Temný stín psychiatrie dopadá samozřejmě taky na její vykonavatele, tedy na psychiatry. Laická veřejnost si vytvořila obraz typického psychiatra, který je velmi podobný potrhlé postavě doc. Chocholouška ze známého českého filmu. Pak se samozřejmě nelze divit, že většina potřebných lidí se zdráhá k takovému „cvokaři“ zajít.

Tuto karikaturu posilují sami lékaři, včetně těch, kteří se zabývají léčbou duševních onemocnění. Zdaleka ne každý psychiatr je moudrý, emočně vyrovnaný a věrohodně vystupující odborník. Mnohokrát jsem se setkal v hovoru se svými kolegy ze studií s tím, že oni jsou lékaři a já jsem psychiatr. Ano, jsem psychiatr a navíc psychiatr komunitně zaměřený. K těžkému stínu stigmatizace se navíc přidává kastovnictví uvnitř našeho oboru.

Čeští psychiatři se dělí na tři kasty mezi nimiž panuje značná řevnivost až animozita. Vedle kasty psychiatrů pracujících v lůžkových zařízeních (velké psychiatrické léčebny, psychiatrické kliniky a psychiatrická oddělení) je to kasta ambulantních psychiatrů a do třetice kasta psychiatrů pracujících v komunitní sféře (denní sanatoria, krizová a sociální centra, atd.).

Systém psychiatrické péče, který přežívá ještě z dob Rakouska-Uherska (po roce 1989 spíše deformovaný, než reformovaný), vede k deformacím i ve výkonu povolání psychiatra. Na tomto konstatování nic nemění skutečnost, že někteří lékaři se i za současných tristních podmínek snaží udělat pro své pacienty víc, než můžou.

Typický lůžkový psychiatr se stará o 20 až 50 pacientů. V bílém plášti a se svazkem klíčů probíhá nezachytitelně oddělením, vyšetřuje a píše nudné zprávy a sní si o tom, jak by bylo krásné, kdyby každý pacient seděl či ležel na svém určeném místě a nic nepožadoval. Jinou roli zaujímá primář tohoto oddělení, který se svojí suitou 2x týdně vykonává „vizitu“. Tento vysoce profesionálně vedený úkon je zpravidla omezen na pár stručných primářských otázek a vyhýbavých odpovědí pacienta. Pak se celá suita v čele s vrchní sestrou posune o pacienta dál…

Jedním ze základních principů této práce je vyhýbat se kontaktům s rodinnými příslušníky či jinými blízkými osobami, protože tito kladou všetečné, mnohdy nezodpověditelné otázky. Schopný lůžkový psychiatr ještě zvládne denně v pracovní době nějaký znalecký posudek, aby mohl v 16.00 svižně odkráčet domů.

Ambulantní psychiatři jsou typičtí solitéři. Mnozí z nich se již zbavili zdravotních sester, aby ušetřili peníze. Fikaně si zvou na jeden čas hned několik pacientů, takže jejich čekárny jsou každodenně přeplněné. Někteří ambulantní psychiatři vyřešili tuto situaci „dotazníkovou metodou.“ V pravidelných intervalech zdravotní sestra rozdá v čekárně papírky s dotazem, co si vlastně přišedší pacient přeje. Jiní s pacientem skutečně hovoří – v průměru 7 až 10 minut. Pokud pacient „zlobí,“ to jest nelepší se, jak si psychiatr přeje, ba dokonce se jeho stav zhoršuje, je po ruce rychlé řešení – hospitalizace v lůžkovém psychiatrickém zařízení.

Navštívil jsem několik svých kolegů v jejich soukromých ordinacích. Zpravidla jsem se setkal s osamoceným psychiatrem (bez zdravotní sestry), velmi sporadicky komunikujícícm s rodinou dotyčného pacienta či s dalšími psychosociálními službami pro psychicky nemocné. A pokaždé jsme musel obdivovat jasné a zřetelné hierarchické rozdělení rolí. Za velkým stolem sedí psychiatr a paralelně s výpovědí pacienta (který sedí na normální židli v bezpečné vzdálenosti) zapisuje řečená slova do počítače.

Toto uspořádání poskytuje hned několik výhod. Okamžitě je jasné, kdo je v dané situaci „pánem“. Kontakt s pacientem přes počítač s monitorem znemožňuje naději na vznik terapeutického vztahu, který by mohl být ohrožující a zatěžkávající. A především obrovská úspora času! Ačkoliv počty pacientů, kteří denně projdou čekárnou psychiatrické ambulance, působí hrozivě, kasta ambulantních psychiatrů je složkou psychiatrické péče, která nejméně stojí o jakoukoliv systémovou změnu. Že by byli spokojeni?

Poslední kastou jsou komunitní psychiatři. Kolegy z jiných kast jsou nazýváni snílky, psychoterapeuty či idealisty. Odborná veřejnost je přesvědčena, že tito odborníci nemají rádi psychofarmaka, a proto je valem vysazují. Na místo léků nabízejí vztahové psychoterapeutické techniky. Lidově řečeno: příliš se s pacienty vybavují. U některých kolegů je to bezesporu pravda, a tito odborníci často preferují psychoterapeutické, někdy až alternativní metody léčby.

Ve snaze nastolit co největší symetrii ve vztahu pacient (či klient) – terapeut, může nastat problém s udržením potřebných hranic mezi terapeutem a jeho pacientem. K tomu bezesporu přispívá i fakt, že v rámci terénní výjezdové práce vstupují daleko více do intimních zákoutí soukromí pacienta než jak je tomu u ambulantních psychiatrů (většina z nich si sedí celý den na svých velkých židlích ve svých soukromých ordinacích).

Psychiatři pracující v komunitních týmech se snaží taktéž nastolit jakousi symetrickou, rovnocennou komunikační rovinu s ostatními členy týmu (zdravotní sestry, sociální pracovníci, psychologové, atd.). Snaha je to bohulibá, ale když dojde na „lámání chleba,“ tak rozhodující slovo má téměř vždy komunitní psychiatr, který nese největší odpovědnost za dotyčného pacienta. Tito odborníci zpravidla nekráčejí svižně v 16.00 do svých domovů. Můžeme je vidět, jak hluboko po skončení pracovní doby se unaveně někam šourají. Dle mého soudu je tato kasta nejvíce ohrožena syndromem vyhoření.

Negativní obraz psychiatrie vyvolává také její rozdělení na další dva nesmiřitelné tábory. První z nich je tzv. biologický, orientovaný na zkoumání mozku. V léčbě klade důraz na diagnostikování nemoci a polykání tablet. Ten druhý, tzv. psychoterapeutický, se orientuje na osobnost člověka – pacienta. Za nejúčinnější terapeutický nástroj považuje vztah psychiatr – pacient. Někdy si dokonce zastánci tohoto směru dovolí nahrazovat slovo „pacient“ termínem „klient“. Tato dichotomie rovněž pochází již z dob Rakouska-Uherska a je samozřejmě naprosto nesmyslná. Neprospívá nikomu a ničemu. A nejvíce na to doplácí pacient se svými blízkými.