Následující řádky jsou věnovány lidem s vážným duševním (především psychotickým) onemocněním. Lidem, kteří z patnácti až dvaceti procent zaplňují čekárny psychiatrických ambulancí a ze šedesáti procent lůžkovou kapacitu psychiatrických léčeben.

Základní přístup k těmto lidem se opírá o tři pilíře – o tři P. Prvním P je pomoc. Je nepochybné, že duševně nemocní potřebují jak pomoc profesionální (lékaři, zdravotní sestry, psychologové, atd.), tak laickou (rodina, přátelé). Druhým P jsou jejich potřeby. V zásadě mají duševně nemocní lidé stejné potřeby jako lidé duševně zdraví. Uspokojování jejich potřeb je však výrazně ztížené nemocí, léčbou a přístupem okolí k nim. Třetím P jsou jejich práva. Na obecné rovině jsou tato práva zakotvena v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením, která je od února 2010 součástí právního řádu České republiky. Středobodem Úmluvy je právo na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti. Podívejme se z tohoto hlediska na psychiatrickou péči u nás.

Psychiatrická péče je v České republice postavená na psychiatrických ambulancích a psychiatrických lůžkách. Většina z nich je umístěna v psychiatrických léčebnách – totálních, monstrózních institucích, které mají několik stovek, ale i tisíc psychiatrických lůžek. Tento trend se táhne už od dob Rakouska-Uherska a za uplynulou dobu prakticky nezaznamenal větších změn. Žádný jiný zdravotní handicap (nevidomost, porucha hybnosti) nevyžaduje institucionální péči v takovém rozsahu jako duševní nemoc. Čím to je? Nejspíš za to mohou stále přetrvávající negativní předsudky laické (ale nejenom laické) veřejnosti vůči psychickým nemocem.

Stigmatizace – cejch, pomyslná černá nálepka na čele duševně nemocného, která má ochraňovat společnost před jeho údajně „nevypočitatelným a nebezpečným chováním,“ dodnes nezmizela. Součástí negativního cejchu je i vnímání duševně nemocných jako bytostí neschopných samostatného a nezávislého života. Tudíž je nasnadě řešení – dlouhodobé hospitalizace v institucích, které se o takového člověka „zcela postarají“. Po ukončení hospitalizace je nemocný člověk vypuštěn mnohdy nepřipravený do vnějšího syrového světa. Pochopitelně v tomto nemilosrdném prostředí selhává, dostavuje se zhoršení psychického stavu a na obzoru je další hospitalizace… Tak se vytváří bludný kruh závislosti na mocné instituci.

Devatenáctý článek Úmluvy zaručuje právo na „bezbariérové“ zapojení se do společnosti. V případě duševně nemocných toto právo značně pokulhává. Duševně nemocný člověk totiž nemá kvůli své nemoci dostatečně ostré lokty, aby si vydobyl své místo na slunci. V tom je znevýhodněn i oproti lidem s tělesným zdravotním postižením. Ti se totiž díky jasné mysli dokáží za svá práva pořádně bít. A společnost, orgány stání správy i média jejich volání slyší, na rozdíl od tenkých hlásků zpoza zdí psychiatrických institucí.