Reakce čtenářů na minulý příspěvek k nedobrovolným hospitalizacím byly bouřlivé, jako bych chtěl každého pacienta sbalit a zavřít do blázince.

Přes třicet let se snažím (a je to také filosofie Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov), předcházet hospitalizaci psychotických pacientů, ať dobrovolné nebo nedobrovolné. Nedobrovolná hospitalizace by jednoznačně měla být ultimum refugium – poslední útočiště, opravdu to úplně poslední řešení.

V minulém příspěvku jsem psal o Ditě. Jméno je fiktivní a také popsaný příběh se v jednom bodě liší od reality. Šlo mi o to ukázat typickou situaci při nedobrovolné hospitalizaci pacienta, který zdánlivě nikoho neohrožuje, ale stále hlouběji se propadá do své nemoci a postupně si ničí život. Dita žila v bludné představě, že objevila kosmickou částici, která zachrání celé lidstvo a přinese jí hromadu peněz. Ničím jiným se nezabývala, ztratila všechny kamarády, stala se zcela závislou na péči své matky a babičky.

Popsal jsem marnou snahu přesvědčit Ditu o nutnosti léčby (viz předchozí blog Kdy je pacient nebezpečný sobě nebo svému okolí?) a nakonec i přivolání záchranky a její nedobrovolnou hospitalizaci v bohnické léčebně. V diskusi vyjádřila řada čtenářů nesouhlas s mým postupem. Tady jsou příklady: „Nikoho neohrožovala, ani sebe, jen žije ve svých snech, které jak přijdou, tak odejdou. Vy jste ji násilím nechal převézt do Bohnic, protože vaše myšlení je jiné a chcete ho násilím natlouci do cizí osoby. Ona za vámi taky nechodí a nepřesvědčuje vás, že nerozumíte vesmíru,“ napsal jeden autor. „Nedobrovolná hospitalizace je delikátní nástroj, neboť náležitě zneužitelný. (…) Hypotetické škody způsobené předpokládaným jednáním jedince (…) nejsou a ani nemohou být dostatečným důvodem k nedobrovolné hospitalizaci,“ napsal další.

V diskusi zareagoval i jeden z mých bývalých pacientů: „Tohle bych od pana doktora nečekal. Myslel jsem si, že je zastánce normálního slušného přístupu k nemocnému. (…) To není náš oblíbený doktor Jarolímek. On není násilník, který někoho podvede a sbalí ho do léčebny. To on by nikdy neudělal. Ke mně se v sanatoriu nikdy takhle ošklivě nechoval.“ Další z reagujících se ptá, proč jsem Ditě nenabídl jiné možnosti než psychofarmaka a hospitalizaci – například prý mohla chodit do denního stacionáře a vyzkoušet nějakou vhodnou terapii. „Myslím, že možnosti existují, ale to by se jí prostě někdo musel věnovat, což stojí víc úsilí a času, než ji prostě zavřít,“ napsal tento autor.

Po celou dobu existence ondřejovského sanatoria se mermomocí snažíme hospitalizacím předcházet a děláme všechno možné, abychom pacienty získali pro jinou formu léčby. Založil jsem mobilní krizový tým, který operuje v terénu, a který ve stovkách případů předešel hospitalizaci pacientů. Krizový mobilní tým jezdí za ohroženým člověkem, spolupracuje s jeho rodinou, rodiči, sourozenci, nabízí služby denního sanatoria, hledá možnosti, jak nemocnému ušít potřebnou terapii na míru.

Někdy se samozřejmě stane, poté co byly vyčerpány všechny ostatní možnosti, že situace vyžaduje nedobrovolnou hospitalizaci. Tak to bylo i v případě mladé ženy, kterou jsem nazval Dita. Posuďte sami, zda je, nebo není její život v ohrožení, zda jsme se snažili, nebo nesnažili udělat všechno možné, nakonec včetně nedobrovolné hospitalizace, abychom jí pomohli.

Mohlo by se zdát, že mladá krásná holka, která se upnula ke své vizi, nepracuje a jen tak si hloubá o své vesmírné částici, patří mezi neškodné podivíny, jakých je spousta. Pár jich znám, například jednoho inženýra, který věří v Matrix, ale byl schopen si nově zrekonstruovat byt a teď si nachází zaměstnání. Neberu mu jeho představy a nikam ho neodesílám. Řada jiných „podivínských“ lidí je na úřadu práce, třeba pobírají dávky, ale jsou schopni nějak fungovat. Dita nemá nic, stala se naprosto závislou na mámě, na babičce, nemá žádný příjem. Kdyby její otec byl milionář a nebyl by žádný problém, aby se nadosmrti zabývala svou vesmírnou částicí, byla by to možná jiná situace. Ale rodiče jsou rozvedeni a Ditin táta mi telefonoval každý týden. Měl o ní strach a prosil o pomoc.

V prvopočátku onemocnění jsem se snažil navázat s Ditou terapeutický vztah a ušetřit ji hospitalizace na psychiatrii. Podařilo se mi ji přesvědčit, aby dvakrát přijela do ambulance, ale léky a jakoukoliv pomoc odmítala. Potom si začala vyskakovat, že přes týden vůbec nemá čas, že může jenom v sobotu v osm večer. Tak jsem ji napsal do mailu, že v osm jsem doma, jestli chcete, může za mnou přijet.

Přijela, mluvili jsme spolu asi dvě hodiny. Snažil jsem se ji nasměrovat k tomu, co bylo v jejím životě pozitivní, co se jí dařilo a současně jsem se snažil propojit to nějak s psychiatrickým světem. Bývala velmi úspěšná v modelingu a v navrhování a šití šatů pro celebrity, tak jsme spolu vymysleli módní přehlídku šatů pro dívky trpící schizofrenií, že by navrhovala šaty, někdo jiný by je šil, já bych vytipoval pacientky a na nějakém noblesním místě bychom udělali módní přehlídku, kde by se šaty zároveň prodávaly. A zisk by šel částečně Ditě a částečně na nějaké bohulibé účely.

Vymýšleli jsme k tomu kalendář, kde by pacientky předváděly modely, které Dita navrhla. Podporoval jsem ji také v tom, aby dokončila svoje starší realizovatelné plány. Měla například zpracovaný projekt na šití kalhot a šál z ohebných skleněných vláken, která by různě odrážela světlo. Zkoušela sehnat skláře v Preciose, ale už to nedotáhla do konce. Nabízel jsem jí pomoc, projevoval jsem o ni zájem a Dita se do mě v téhle situaci zamilovala. Když jsem jemně, ale jasně vymezil naše role, sebe jako terapeuta a ji jako děvče, které je mi sympatické, ale má nějaký psychický problém, vzala to jako odmítnutí a přerušila se mnou kontakt. Znovu se plně pohroužila do svého psychotického světa a všechny plány hodila za hlavu.

Několik dalších týdnů, možná dva tři měsíce, udržoval náš krizový tým kontakt s její mámou, babičkou, tátou a zkoušeli jsme Ditě nabízet různá řešení. Jenže když je někdo v psychotické bublině, je přesvědčen, že je naprosto zdráv a navrch, že je geniální vynálezce, tak nepřistoupí na to, že by měl docházet i do nějakého zdravotnického zařízení.a podstupovat nějakou terapii, povídat si s psychiatrem nebo jiným odborníkem. Vyvinuli jsme skutečně maximální úsilí jí pomoci, ale nakonec jsme zjistili, že prostě na nic nepřistoupí.

Čím dál víc se nořila do svého virtuálního světa, žila v představě, že bude dělat nějakou
přednášku o svém objevu, což byla naprostá chiméra. Přerušila jakékoliv sociální kontakty. Ocitla se v naprosté závislosti na svých nejbližších, ale přitom to vědomě nepřijímala Konzumovala jejich péči, ale nemluvila o ničem jiném než o vesmírné částici a dostávala se tak s nimi do neustálých konfliktů. Sice ji podporovali, ale byli z toho nešťastní, protože viděli, jak se během těch dvou let propadá hlouběji a hlouběji. Obávali se, že kdyby přestali fungovat, ocitla by se na ulici, kde by byl její život ohrožený.

V poslední době odcházela v noci z domu a obávám se, že se i prodávala, aby měla peníze a mohla si koupit například glóbus nebo jiné věci související s její bludnou vizí. Máma i babička se z toho hroutily a opakovaně nás prosily o pomoc.To znamená, že její nejbližší okolí bylo ohroženo a začalo selhávat. U mámy se objevily psychické problémy a dodnes chodí do krizového oddělení na terapii. Dita naopak s krizovým oddělením přerušila styky, odmítala všechny nabídky, třeba i jen na setkání v kavárně. Rozesílala jenom maily s přednáškou o vesmírné částici. Nakonec jsme se rozhodli, že musíme něco udělat. Jeli jsme k ní a já jsem jí řekl: „Máma má o vás strach, ostatní mají o vás strach, já mám o vás strach, je potřeba hold něco změnit. Máte tři možnosti. Tablety, injekce anebo hospitalizace.“

Dita se psychiatrické léčebny vrátila po třech týdnech (nebyla propuštěna hned druhý den, jak jsem psal v předchozím pozměněném příběhu). Výsledek byl ale stejný – nebrala léky a dál jela ve svém bludu. V léčebně ji doporučili ambulantního psychiatra, ale nikdy k němu nedorazila. V současnosti nebydlí doma s mámou a babičkou, bydlení ji poskytlo jakési sdružení, které se zabývá paranormálními jevy. Rodina neví, kde bydlí. Obávám se, že Ditin život je ohrožen víc než kdy před tím.