Naštvalo mě, když jsem v MF Dnes objevil článek, který stavěl do jedné řady tragédií ve Frenštátě s útoky schizofreniků.

Autorka článku Můj soused zabiják popsala v souvislosti s hrůzným činem Antonína Blažka „obdobné“ problémy s duševně nemocnými sousedy, konkrétně také případ jednačtyřicetileté schizofreničky, která kuchyňským nožem usmrtila devatenáctiměsíční holčičku.

Zmiňovat tuto tragédii v jedné řadě s tím, co se stalo ve Frenštátě pod Radhoštěm, je naprostý nesmysl. Bývalý vězeňský dozorce zřejmě naplánoval vražedný výbuch jako pomstu lidem v domě a celé společnosti, která ho vyhnala na ulici. V osobním životě prohrál všechno, nejen spory se sousedy, nakonec i střechu nad hlavou a na poslední noc v bytě, který mu exekutor prodal, připravil strašlivou odvetu.

Antonín Blažek byl podle dostupných informací zahořklý člověk s psychopatologickými rysy, ale věděl, co dělá. Svoji pomstu předem plánoval. Agresivita schizofreniků má zcela jiné příčiny. V akutním stavu reagují impulzivně na psychotické podněty, které jsou součástí jejich bludného světa. Mohou mít například akustické halucinace – hlasy, které jim řeknou: tamhle ten člověk je ďábel a napadnou dotyčného člověka. Mstu v sobě nemají, s tím jsem se za téměř třicet let, co schizofreniky léčím, nikdy nesetkal.

Psychotický pacient reaguje impulzivně na psychotický podnět, neužírá se dlouhodobě nenávistí ke společnosti a neplánuje pomstu. Ve Spojených státech se podle posledních statistik 96ti procent těžkých kriminálních činů, jako je vražda, znásilnění, dopustili duševně zdraví lidé. Pouze ve čtyřech procentech se těžkých kriminálních činů dopustili vážně duševně nemocní. Agresivní schizofrenik, pokud se skutečně dopustí násilí, na rozdíl od většiny násilníků skutečně neví, co dělá. Reaguje impulzivně třeba na vetřelce z vesmíru nebo ďábla.

Zajímavý je i další statistický údaj: jedenáct až dvanáct procent všech amerických schizofreniků zažilo nějakou formu týrání, zneužívání, znásilňování. Jsou častěji oběti agrese, protože ve srovnání s normální populací jsou křehcí, zranitelní. Hodně z nich prošlo šikanou. Otázka je co bylo dřív, jestli vejce nebo slepice. Schizofrenici se stávají častěji obětí násilí, ale může to být i tak, že násilí, často právě šikana, nastartuje u slabších, zranitelnějších jedinců schizofrenní proces.

Antonín Blažek nebyl psychiatrickým pacientem, kterého bychom mohli „zneškodnit“ nedobrovolnou hospitalizací a následnou detencí. Jeho případ – vnější projevy (výhrůžky, stížnosti, udání) a bezvýchodná situace, ve které se ve svých 57 letech ocitl – však měly „společnost“ zajímat a vést k nějaké reakci. Byl také člověkem, který potřeboval pomoc, ale nestalo se nic.

Ve Spojených státech byl nedávno přijat federální zákon, který přikazuje hlásit a evidovat potenciálně nebezpečné osoby na policii. Zjevně se jedná o snahu zabránit podobným tragédiím (respektive tragédiím, které se v poslední době odehrály ve Spojených státech). Dovedu si představit, k jaké ostrakizaci by to mohlo vést, možná proto, že jsem zažil komunistický režim. Nerad bych žil v asociální společnosti, která na rozdíl od Američanů nectí právo a jen vytváří policejní seznamy podezřelých osob. Naskakuje mi z toho husí kůže stejně jako mým pacientům.