Kdo je největší expert?
Někteří psychiatři utvrzují duševně nemocné v přesvědčení, že jsou na svoje onemocnění těmi největšími experty.
Vybavuji si rok 1990, kdy se všichni, kdo usilovali o zlepšení psychiatrické péče o vážně duševně nemocné, nadechli v očekávání pozitivních změn. Připravovaná reforma systému psychiatrické péče počítala mimo jiné s širším zapojením uživatelských a rodičovských organizací. Nějaké pozitivní kroky se uskutečnily, avšak ne v takovém rozsahu, jak jsem očekávali a celkově šla reforma psychiatrické péče „do háje“.
Nyní máme rok 2014. Z evropských strukturálních fondů se k nám blíží prostředky určené na reformu psychiatrické péče, což v mnoha lidech vyvolává značný neklid. Podobně jako před 24 lety bylo ustaveno několik pracovních skupin s cílem vytvořit „Strategii reformy psychiatrické péče v ČR.“ A stejně jako tehdy se ozývají kritici, kteří se domnívají, že by „Strategií“ mohli být ohroženi. A situace se opět rozmělňuje a tříští.
Výrazná změna je v tom, že tentokrát připravuje reformu psychiatrické péče ministerstvo zdravotnictví. Ale kde jsou ti, kterým by měla reforma přinést lepší život – uživatelé psychiatrické péče a jejich rodinní příslušníci? Každý dokument vzniklý během přípravy reformy a každý zápis ze zasedání pracovní skupiny se zaštiťuje psychiatrickými pacienty a jejich blízkými. Na první pohled by se mohlo zdát, že v pracovních skupinách mají poměrně silné slovo. Jaká je však realita?
Občanské sdružení KOLUMBUS, které zastupuje část uživatelů psychiatrické péče, sice organizuje řadu bohulibých aktivit, včetně setkání v Senátu ČR, ale výsledek není víceméně žádný. Nestačí neustále opakovat „já jsem byl také na psychiatrii“ a jakých příkoří se mi tam dostalo… Při pokusech najít další směr svého snažení tápou i rodičovské organizace. Předseda celorepublikového rodičovského sdružení Ing. Josef Závišek sice zarputile buší na legislativní bránu, ale s jakým výsledkem?
Nemohu se zbavit pocitu, že jednání pracovních skupin o podobě reformy sice probíhají za formální přítomnosti „uživatelů péče,“ ale všechna důležitá rozhodování se odehrávají jinde. Je-li to tak, kdo za to může? Neschopnost uživatelů a rodinných příslušníků konečně se zformovat do silného, jednotného proudu a přiznat si, že k tomu potřebují odbornou pomoc? Nebo jsou na vině profesionálové, kteří se zaštiťují účastí „uživatelů,“ ačkoliv jsou přesvědčeni, že sami nejlépe vědí, co je třeba, a nikoho jiného k rozhodování nepustí? Ve skutečnosti si totiž myslí: „Vždyť jsou to jenom pacienti.“ Ale o to častěji vypustí z úst pokryteckou větu: „Vždyť vy (pacienti) jste těmi největšími experty.“
Vybavuji si rok 1990, kdy se všichni, kdo usilovali o zlepšení psychiatrické péče o vážně duševně nemocné, nadechli v očekávání pozitivních změn. Připravovaná reforma systému psychiatrické péče počítala mimo jiné s širším zapojením uživatelských a rodičovských organizací. Nějaké pozitivní kroky se uskutečnily, avšak ne v takovém rozsahu, jak jsem očekávali a celkově šla reforma psychiatrické péče „do háje“.
Nyní máme rok 2014. Z evropských strukturálních fondů se k nám blíží prostředky určené na reformu psychiatrické péče, což v mnoha lidech vyvolává značný neklid. Podobně jako před 24 lety bylo ustaveno několik pracovních skupin s cílem vytvořit „Strategii reformy psychiatrické péče v ČR.“ A stejně jako tehdy se ozývají kritici, kteří se domnívají, že by „Strategií“ mohli být ohroženi. A situace se opět rozmělňuje a tříští.
Výrazná změna je v tom, že tentokrát připravuje reformu psychiatrické péče ministerstvo zdravotnictví. Ale kde jsou ti, kterým by měla reforma přinést lepší život – uživatelé psychiatrické péče a jejich rodinní příslušníci? Každý dokument vzniklý během přípravy reformy a každý zápis ze zasedání pracovní skupiny se zaštiťuje psychiatrickými pacienty a jejich blízkými. Na první pohled by se mohlo zdát, že v pracovních skupinách mají poměrně silné slovo. Jaká je však realita?
Občanské sdružení KOLUMBUS, které zastupuje část uživatelů psychiatrické péče, sice organizuje řadu bohulibých aktivit, včetně setkání v Senátu ČR, ale výsledek není víceméně žádný. Nestačí neustále opakovat „já jsem byl také na psychiatrii“ a jakých příkoří se mi tam dostalo… Při pokusech najít další směr svého snažení tápou i rodičovské organizace. Předseda celorepublikového rodičovského sdružení Ing. Josef Závišek sice zarputile buší na legislativní bránu, ale s jakým výsledkem?
Nemohu se zbavit pocitu, že jednání pracovních skupin o podobě reformy sice probíhají za formální přítomnosti „uživatelů péče,“ ale všechna důležitá rozhodování se odehrávají jinde. Je-li to tak, kdo za to může? Neschopnost uživatelů a rodinných příslušníků konečně se zformovat do silného, jednotného proudu a přiznat si, že k tomu potřebují odbornou pomoc? Nebo jsou na vině profesionálové, kteří se zaštiťují účastí „uživatelů,“ ačkoliv jsou přesvědčeni, že sami nejlépe vědí, co je třeba, a nikoho jiného k rozhodování nepustí? Ve skutečnosti si totiž myslí: „Vždyť jsou to jenom pacienti.“ Ale o to častěji vypustí z úst pokryteckou větu: „Vždyť vy (pacienti) jste těmi největšími experty.“