Nemám rád psychiatrické diagnozy
Rozumím tomu, že jsou někdy nezbytné, zvláště při jednáních se státními institucemi (zdravotní pojišťovny, orgány státní správy, soudnictví).
Problematickým bodem se může stát stanovení psychiatrické diagnozy přímo ve zdravotnictví. Přidělení diagnozy totiž určuje způsob adekvátní terapie od nabídnutí psychoterapeutické pomoci, až po výrazné doporučení elektrošokové terapie.
Samozřejmě my psychiatři máme k dispozici řadu vyšetřovacích metod pomáhajících zacílit správnou diagnozu. Avšak výsledky těchto vyšetření jsou mnohdy nepřesné a především, každý člověk je jiný. Potom nezkušený čerstvý absolvent medicíny či vyhořelý primář přidělí nově přijatému pacientovi nějakou nálepku – diagnozu, aniž si je mnohdy vědom všech důsledků. Čím závažnější je diagnoza (např. schizofrenie), tím silnější psychofarmaka je nutné nasadit. Bohužel zde platí pravidlo, že silnější léky způsobují často výraznější vedlejší nežádoucí účinky. Pokud toto nastane, není se čemu divit, že mnohý pacient tyto léky odmítá.
Největší nešvar naší psychiatrie je důraz na tzv. „náhled“, tj. aby pacient pokorně přiznal, že je paranoidní schizofrenik se všemi důsledky (jedná se o nevyléčitelné onemocnění, užívání psychofarmak po celý život, invalidizace, atd.).
Nikdo se nezajímá, co to dělá s jeho vnímáním sebe sama a co tato informace způsobí v jeho okolí (rodina, přátelé, škola, zaměstnání, atd.). A přitom dopad stanovení takto závažné diagnozy na základní životní jistoty člověka je obrovský. Pro samotného jedince je přidělení diagnozy schizofrenie tak nepřijatelné, že ho to vede k pochopitelné obranné reakci, tudíž k odmítnutí stanovené diagnozy a všeho co s ní souvisí, včetně terapie. Rodinní příslušníci se často pod vlivem zavádějících internetových informací propadají do pocitu viny, hanby a studu, což je vede k následné sociální izolaci. Ve školním či pracovním prostředí se jedinec setkává s nepochopením, nadměrnou kritikou dosažených výsledků a obecně nepřijetím.
Takto mnohdy vyrábíme schizofreniky z lidí, kteří by se jimi vůbec nemuseli stát. Proto cílem mého příspěvku je nenechat se zmást diagnostickými nálepkami a vnímat každého příchozího jako člověka, který má své problémy a potřeby.
Problematickým bodem se může stát stanovení psychiatrické diagnozy přímo ve zdravotnictví. Přidělení diagnozy totiž určuje způsob adekvátní terapie od nabídnutí psychoterapeutické pomoci, až po výrazné doporučení elektrošokové terapie.
Samozřejmě my psychiatři máme k dispozici řadu vyšetřovacích metod pomáhajících zacílit správnou diagnozu. Avšak výsledky těchto vyšetření jsou mnohdy nepřesné a především, každý člověk je jiný. Potom nezkušený čerstvý absolvent medicíny či vyhořelý primář přidělí nově přijatému pacientovi nějakou nálepku – diagnozu, aniž si je mnohdy vědom všech důsledků. Čím závažnější je diagnoza (např. schizofrenie), tím silnější psychofarmaka je nutné nasadit. Bohužel zde platí pravidlo, že silnější léky způsobují často výraznější vedlejší nežádoucí účinky. Pokud toto nastane, není se čemu divit, že mnohý pacient tyto léky odmítá.
Největší nešvar naší psychiatrie je důraz na tzv. „náhled“, tj. aby pacient pokorně přiznal, že je paranoidní schizofrenik se všemi důsledky (jedná se o nevyléčitelné onemocnění, užívání psychofarmak po celý život, invalidizace, atd.).
Nikdo se nezajímá, co to dělá s jeho vnímáním sebe sama a co tato informace způsobí v jeho okolí (rodina, přátelé, škola, zaměstnání, atd.). A přitom dopad stanovení takto závažné diagnozy na základní životní jistoty člověka je obrovský. Pro samotného jedince je přidělení diagnozy schizofrenie tak nepřijatelné, že ho to vede k pochopitelné obranné reakci, tudíž k odmítnutí stanovené diagnozy a všeho co s ní souvisí, včetně terapie. Rodinní příslušníci se často pod vlivem zavádějících internetových informací propadají do pocitu viny, hanby a studu, což je vede k následné sociální izolaci. Ve školním či pracovním prostředí se jedinec setkává s nepochopením, nadměrnou kritikou dosažených výsledků a obecně nepřijetím.
Takto mnohdy vyrábíme schizofreniky z lidí, kteří by se jimi vůbec nemuseli stát. Proto cílem mého příspěvku je nenechat se zmást diagnostickými nálepkami a vnímat každého příchozího jako člověka, který má své problémy a potřeby.