Všechno to začalo v roce 1987, kdy se sešla skupina nadšených odborníků různých profesí s cílem pokusit se o reformaci tehdejší psychiatrie v naší republice.

Po roce 1989 byla tato skupina oficiálně pověřena Českou psychiatrickou společností JEP k tomuto dílu. V průběhu následujících let se vytvořila širší platforma pro vytváření vize budoucí psychiatrické péče v ČR. Přelomovým rokem byl 2013, kdy byl Ministerstvem zdravotnictví oficiálně přijat dokument „Strategie reformy psychiatrické péče v ČR“. Celé toto téma se tedy povýšilo až na vládní úroveň, což vyústilo ve vznik Rady pro duševní zdraví při Úřadu vlády, jejímž vedením byla pověřena (ne)chvalně známá psychiatryně.

Souběžně s tím vzniká Národní ústav pro duševní zdraví, který aktuálně po odchodu prof. Höschla do důchodu vede kolega Winkler. Tímto se celé psychiatrické téma rozšířilo aspoň formálně na širokou oblast duševního zdraví nás všech. Dle výše uvedeného dokumentu a díky evropským penězům začaly jako houby po dešti v ČR vznikat Centra pro duševní zdraví. Tzv. dospělí psychiatři se začali uvedených center obávat, a proto si vynutili nový pojem Psychiatrická ambulance s rozšířenou péčí, což v praxi de facto znamená pouze rozšíření o polovinu úvazku sociální pracovnice a zdravotní sestry.

Praktická péče v těchto ambulancích zůstává téměř při starém, tj. kontrola po dobu 10 minut jedenkrát měsíčně. Cílovou skupinou ve vznikajících Centrech pro duševní zdraví jsou dospělí jedinci s vážnou duševní chorobou. Tomu i odpovídá týmové složení v centrech, kde pracuje cca 8 sociálních pracovnic, psychiatr a psycholog jsou zaměstnáni pouze na kratší úvazky.

Úplně stranou zůstávají jedinci s lehčími duševními problémy, zvláště pak děti a adolescenti, u kterých hrozí případné propuknutí duševní nemoci, zejména psychózy. Psychotické problémy se totiž projevují nejčastěji právě v adolescentním a post adolescentním věku a díky probíhající pubertě mohou být snadno přehlíženy. A to až do té doby, než se zpravidla akutně projeví případné vážné duševní onemocnění, které mnohdy vyústí v psychiatrickou nedobrovolnou hospitalizaci. Všichni můžeme uznat, že to není právě nejlepší začátek „kariéry“ pacienta s psychotickou poruchou. O kolapsu dětské psychiatrie se dovídáme už i z médií.

Všechna Centra pro duševní zdraví existují díky financím z evropských fondů. Stejnými penězi je taktéž financována obrovská spousta pracovních skupin, které vznikly při Radě vlády pro duševní zdraví v těsné spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví. Některé z nich fungují dobře, některé polovičatě a jiné pouze formálně. Evropské peníze jsou užitečné, avšak časově omezené. A co bude potom? Zajisté máme stále v „záloze“ dvacet psychiatrických kolosů, resp. nemocnic, dříve léčeben.

Vše napovídá tomu, že tzv. reforma psychiatrické péče se opět vytrácí do ztracena.