Z české psychiatrie se vytratilo slovo člověk. V systému psychiatrické péče, který u nás stále přetrvává, se psychiatr nestará o člověka a o jeho život, ale o odstranění psychiatrických symptomů. Na sociální, pracovní a osobní potřeby člověka nemá čas.

Jedna návštěva u psychiatra trvá v České republice průměrně deset minut. Pro pacienty se schizofrenií je to hodně málo. Deset minut v ambulanci psychiatra stačí tak na otázku „Ještě máte ty hlasy?“ nebo „Ještě po vás jde ruská mafie?“ a na předepsání léků. Nic víc. Ambulantní psychiatr nemá během desetiminutové návštěvy čas rozebírat s pacientem jeho partnerské vztahy nebo jestli má problémy s erekcí. Takže se na tyhle věci raději neptá, i když jsou velmi důležité a vedou k sekundárním psychickým problémům.

Schizofreniků v posledních letech přibývá. Po staletí jich bylo stabilně jedno procento, teď se to blíží ke dvěma procentům. Pokud k nim připočítáme nemocné s bipolární poruchou a s těžkou poruchy osobnosti – tvoří společně více než čtyři procenta populace. Těžkou duševní nemocí tedy trpí čtyři až pět lidí ze sta. Kde ale jsou? Do psychiatrických zařízení nechodí zdaleka všichni. S těžkým postižením nemohou normálně žít a někde tu vedle nás vegetují. U mnohých je neochota jít na psychiatrii symptomem jejich nemoci. Schizofrenik může být přesvědčen, že je naprosto v pořádku nebo že je třeba Ježíš Kristus. Spousta nemocných kouří trávu a vyhulí si mozek z hlavy. Jeden z deseti schizofreniků skončí život sebevraždou.

Schizofrenie je přitom nejdražší psychiatrické onemocnění a třetí nejdražší onemocnění vůbec. Nejde jenom o velmi drahé léky, ale také o další nepřímé náklady. Schizofrenie vzniká nejčastěji mezi čtrnáctým a dvacátým rokem života, to znamená, že nemocný člověk nikdy nenastoupí do práce, netvoří ekonomické hodnoty. V České republice bohužel není dostatečně zajištěna návazná péče o psychiatrické pacienty, a tak drahá farmakologická léčba bez psychoterapie a individuálně zajišťované sociální péče, mnohdy naprosto ztrácí efekt.

Typický příběh schizofrenního pacienta začíná nedobrovolnou hospitalizací. Následují opakované hospitalizace v psychiatrické léčebně, nejčastěji dvakrát do roka (každá v průměru na čtyři týdny), plný invalidní důchod, závislost na rodičích. Pokud duševně nemocný člověk s rodiči nevychází nebo rodinu nemá, je agresivní, chová se asociálně, končí mnohdy jako bezdomovec. Vypadne ze systému zdravotní i sociální péče a nikdo nemá zákonnou povinnost postarat se o něj.

Čím závažnější je psychiatrické onemocnění, tím víc vyžaduje komplexní přístup. Pokud je psychotické onemocnění tak závažné, že prosákne do všech sfér života, pracovní, sociální i osobní, je nutné věnovat pozornost člověku se všemi uvedenými okruhy problémů. Znamená to mít dostatek času promluvit s ním, naslouchat všemu, co ho trápí, a snažit se mu pomoci. K tomu je ale potřeba, aby fungoval ucelený systém komunitní péče. A ten v Česku nefunguje.

Jde o to, aby se člověku, který potřebuje pomoc třeba v pracovní oblasti, někdo věnoval, aby mu pomohl zajistit například chráněnou tréninkovou práci nebo normální zaměstnání na částečný úvazek nebo mu jenom ukázal, kde se hledají na internetu pracovní možnosti.

Spousta pacientů má obrovské dluhy, nejčastěji jsou to dluhy z toho, že jezdí načerno městskou hromadnou dopravou a nezaplatí pokutu. Za pět, deset let dluh naroste, pak dluží třeba sto tisíc a stále se to navyšuje.

Duševně nemocným lidem, kteří mají tyhle potíže, by mohli pomoci sociální pracovníci. Lze třeba úspěšně argumentovat na dopravním podniku, že dlužník je psychicky nemocný, ale někdo se tomu musí intenzivně věnovat, což stojí čas. Problém je v tom, že zdravotní pojišťovny sociální práci nehradí a dotace z ministerstva práce jsou čím dál tím menší, takže v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov doplácím na sociální pracovníky z vlastní kapsy. Oproti minulému roku jsme letos obdrželi pouze třetinu potřebných peněz.