Určitě víte, do čeho myslím. Znáte ten pocit?



... ale ne, nechci teď psát o aktuálním dění na české politické scéně...

Berlín je velkoměstem, ve kterém žijí statisíce psů. Jejich páníčci a paničky je venčí, kde se dá. Sám sebe zařazuji mezi pejskaře, 17 let mi životem doprovázela fenka Denny a procházky ve městě patřily k našemu každodennímu rituálu, stejně jako uklízení toho, co při nich na ulici, když nebyl poblíž park, Denda zanechala.

V Berlíně je sice zelených ploch hodně, ale podle toho, co se tu najde v ulicích, to tak nevypadá. Musím říci, že zdejší pejskaři si s uklízením exkrementů moc hlavu nelámou. Podle odhadů odborníků jich v Berlíně po psích obyvatelích zůstane na ulici denně 40 tun! A tak i já šlápnu občas tam, kam nechci. Zejména ve východní části města, kde je coby pozůstatek Honeckerových časů méně pouličního osvětlení a večer větší tma. Jak já se pak dokáži rozčílit…

Částečnou omluvou je fakt, že chudá a zadlužená metropole nemá peníze na dostatek odpadových košů a sáčků. Ale to vinu z psích majitelů nesmývá. Musím říci, že jsem tu sám čas od času uklidil pozůstatky jiných psů před naším domem jen proto, aby si sousedé nemysleli, že jsou po mé fence. Ale to samozřejmě situaci nezachrání…


(foto: rbb.de)

O to větší radost mám, že se v berlínských parcích objevila pojízdná „monstra“, která chodníky čistí. Zatím jich je sice jen 12, ale díky za ně. Strana Zelených navíc překvapila revoluční myšlenkou „exkrementové policie“, kterou by mohli tvořit nezaměstnaní. Jenže radnici se nápad příliš nezamlouvá. Přišla ale s originální rozhlasovou kampaní:

V ní jakýsi neznámý mladý muž dává inzerát do rádia a láskyplně říká, že chce cosi v rádiu sdělit té krásné štíhlé blondýně, co denně venčí svého miláčka pod okny jeho domu. Denně ji pozoruje, ale neví, o koho jde. A tak by ji rád prostřednictvím rádia sdělil … že by si už konečně mohla koupit pytlíky na psí hovínka! Jeho poslední slova do éteru už láskyplně díky rozčilenému řevu nezní!

Tak teď v Berlíně alespoň všichni víme, co máme křičet, až zase šlápneme tam, kam nechceme…