Zvláštní pocit. Zažil jsem ho během jedinečného filmového zážitku: u snímku Intouchables (Nedotknutelní, Francie, 2011).

Nemám v oblibě francouzské komedie, přesto jsem se nechal přemluvit k návštěvě kina, ve kterém se tato komedie promítá. Téměř akční začátek filmu s honičkou nadupaného auta Maserati s policejními vozy uprostřed Paříže s mladým černochem za volantem a vousatým bohatým starým mužem s téměř kamennou tváří vedle něj mě neoslnil a začínal jsem přemýšlet, jak tenhle film přežiji. Během několika málo minut se ale má nálada výrazně zlepšila…



Ústřední postavou filmu je Philippe, bohatý, vzdělaný aristokrat ve středních letech, jenž po těžké nehodě zůstal ochrnutý na celém těle. Je odkázaný na invalidní vozík, který pohybuje pomocí úst, žije v obrovském paláci uprostřed luxusu, má početný personál a přesto mu někdo schází. Blízký pomocník pro každodenní úkony, a to i velmi intimní. Jde o fyzicky i psychicky náročnou práci, u které skoro nikdo nevydrží. Mezi adepty na toto místo je i mladý Afroameričan Driss z pařížského předměstí, který se právě vrátil z vězení - nevzdělaný, otrlý a svalnatý rebel z ulice, mající hluboko do kapsy a zvyklý na drsný svět, přesto užívající si život plnými doušky. Vlastně o tu práci ani příliš nestojí, jen potřebuje další razítko pro sociální úřad, že se o ni ucházel, aby mohl dostávat svou finanční podporu. Bez soucitu a s nadhledem reaguje na postiženého vozíčkáře. A právě díky tomu dostane šanci mít sice náročnou, ale dobře placenou stálou práci.



Oba dost dobře netuší, do čeho se pouští. A právě svět protikladů, ať už se životních hodnot, názorů a vkusu týče, vyvolává desítky komických situací, které díky brilantním hereckým výkonům Francoise Cluzeta a Omara Sy nenechají nikoho v sále kina chladným. Už dlouho jsem se tak nenasmál. Je to příběh o životě kolem nás, ale z jiného pohledu – z kolečkového křesla, očima inteligentního, citlivého a vzdělaného muže uvězněného ve svém vlastním nehybném těle. A právě proto vás v určitém momentu začne mrazit v zádech. Uvědomíte si řadu věcí a zamyslíte se nad svými možnostmi. Třeba i nad možností spáchat sebevraždu, kterou Phillipe nemá.

Film, který i přes vážné téma není patetický, je trefně avizován jako komedie, ale v průběhu večera se promění v malé psychologické drama. A zjevně silné – na jeho konci nebylo v sále kina slyšet ani smích, ani padající špendlík. Snímek má svým způsobem happy end, ale jiný, než divák čeká. Jeho kouzlo je v tom, že i když se cesty Philippa a Drisse rozejdou, zůstanou si blízcí. Driss se k postiženému Phillipovi sice nikdy nevrátí, ale vžije se do jeho pocitů a hlavně pro něj udělá něco, co dá jeho životu nový rozměr a k čemu by sám nenašel odvahu.

Nebudu prozrazovat více, jen doporučím tenhle film zhlédnout. V Rakousku se stal hitem a v Evropě si ho užilo na 16 milionů diváků. A jejich dojem, stejně jako ten můj, určitě umocnil fakt, když se v závěrečných titulcích dozvěděli, že film je natočen podle skutečné události a jeho reální aktéři dosud žijí.