Představte si, že bude nový ředitel Národního divadla zkušený profesionál, s kvalitním dlouhodobým uměleckým konceptem a s dobrými vztahy s domácími i zahraničními umělci. A ještě bude chtít transparentně se svými plány seznámit veřejnost. Utopie? Je vůbec reálné takového člověka během pár týdnů najít?

Během uplynulého víkendu jsem ve švýcarském Curychu zažil jedinečnou návštěvu curyšského Operního domu. Pro Švýcary je to národní klenot, na který jsou pyšní. Snad se snese přirovnání k naší „národní kapličce“. Není divu, že se pečlivě váží a s dlouhým předstihem vybírá, jaký intendent bude stát v jeho čele.


Foto: theatervereinzh.ch

Od září 2012 zahájil po 21letém působení známého rakouského konservativního kulturního manažera Alexandra Pereiry novou sezónu intendant Andreas Homoki. A to po čtyřech letech ode dne, kdy Pereira ohlásil svůj odchod. Přišel z Berlína, kde vedl devět let Komische Oper, a už jeho první rozhovory ve švýcarských médiích byly „po berlínsku“ neformální. Nabídl jasný koncept, nechce se hnát jako jeho předchůdce za bombastickými novinkami, kterých chtěl mít co možná nejvíce. Naopak, počet premiér snížil o čtvrtinu na 9-10 v sezoně, snížil počet představení o 10 % a soustředí se na kvalitu a větší počet zkoušek pro utužení souboru. A navíc se spolu s ním vrací na scénu v Belliniho opeře La straniera slovenská sopranistka Edita Gruberová, kterou Švýcaři zbožňují. Velmi zdařilá je také nová vizuální image Operního domu včetně redesignu dvouúrovňových webových stránek (www.opernhaus.ch). Novinkou jsou operní představení pro děti a častější baletní představení. A bez zajímavosti není, že Homoki svou první sezónu v Curychu začal novým nastudováním Janáčkovy Jenůfy (Její pastorkyňa).

Homoki se podle vlastních slov do Curychu těšil, jen ho zaskočila cenová hladina vstupného. Ta je opravdu vysoká a vzhledem k ní je Operní dům místem setkávání bohatších návštěvníků a především japonských turistů. Do budoucna chce koncept cen změnit a operu přiblížit širší veřejnosti. Alespoň v úvodu svého působení se mu to povedlo, naprosto dokonale: celý hudební dům otevřel o víkendu veřejnosti, a to v nezvyklé míře a zcela zdarma. Jedinou podmínkou bylo vyzvednout si na jednotlivé body víkendového programu, kterých bylo v nabídce dvacet, bezplatnou vstupenku.

I když v sobotu od rána hustě pršelo, už v osm hodin byla na prostranství před Operním domem dlouhá fronta lidí všech věkových kategorií, včetně stovek dětí. Řada dobrovolníků rozdávala čaj a vstupenky, které byly mezi lidmi rozebrány tryskovou rychlostí. Dalo se vidět a zažít všelicos: my jsme kupříkladu dopoledne začali v hlavním sále, kde měl úvodní proslov nový intendant (v tričku!) a kde probíhal veřejný trénink baletu. Pak jsme si poslechli veřejnou zkoušku orchestru, který studoval Prokofjevovo Romea a Julii. Následovala návštěva maskéren, kostyméren a skladů kulis. Odpoledne byla na programu prohlídka technického zázemí a večer jsme zhlédli zkoušku Straussovy opery Salome s Nicolou Beller Carbone.

Otevřené dveře do Opernhaus Zürich přilákaly desetitisíce lidí. I rodičům se program zamlouval - děti se mohly fotit v kostýmech a užívat si baletních kursů, zatímco oni si mohli vychutnat grilovaný telecí párek, který jim před operou ve stanu připravoval samotný intendant. A zároveň při grilování trpělivě s úsměvem na rtech hovořil s každým, kdo se ho chtěl na něco zeptat. Ať už byl novinář, vášnivý operní znalec anebo jen zvídavý návštěvník.

Přesvědčivý a grandiózní zážitek. Mohli bychom někdy něco takového zažít v Praze? Třeba s novým ředitelem Národního divadla?