Je těžké rozhodnout, co s cennými obrazy, které „lepí lidskou krví“!

Rakousko má velké dilema. Po Německu je další zemí, ve které je unikátní sbírka děl světoznámých mistrů zabavená koncem minulého roku v mnichovském bytě Cornelia Gurlitta diskutovanou kauzou mezi právníky, politiky i odbornou veřejností.



Kromě 1280 zabavených obrazů v Mnichově existuje dalších šedesát děl, které byly deponovány v Gurlittově domě v malé vesničce Anif u Salcburku. Tyto obrazy zůstávají v Rakousku. Většina z nich je od Moneta, Gauguina, Renoira, Corota, Liebermanna a Picassa. Cornelius Gurlitt, u něhož se díla našla, má rakouské občanství a sám o sobě tvrdí, že je rakouský patriot. Rodina Gurlittů je v alpské zemi známa a nyní její pověst silně utrpěla. Příbuzní totiž celou dobu tvrdili, že umělecká sbírka Hildebranda Gurlitta, který v roce 1956 zahynul při autonehodě a který se za Třetí říše podílel jako Hitlerův umělecký agent na systematickém zabavování židovského majetku, shořela během války v Drážďanech. Lhali.

Cornelius Gurlitt se hájí tím, že jeho otec je coby sběratel zakoupil v třicátých letech zákonnou cestou za „výhodnou“ cenu od Židů, kteří potřebovali hotovost k útěku z Německa. A chce, aby obrazy zůstaly v Rakousku. K nejcennějším patří Most Waterloo od Clauda Moneta z roku 1903 s odhadní hodnotou 30 milionů eur, Krajina s dobytkem od Paula Gauguina z roku 1886 s odhadní hodnotou 2 milionů eur a Les od Augusta Renoira z roku 1896 v hodnotě 1 milionu eur.


(Waterloo Bridge, Claude Monet, 1903 - foto: faz.net)

O pravosti kupodivu není pochyb. Řada známých umělců ale diskutuje o morálním hledisku. Nejvýrazněji zaznívají hlasy dvou předních současných výtvarníků Erwina Wurma a Hermanna Nitsche. Ti navrhují, aby se nehledali původní majitelé, ale aby sbírka byla v celém rozsahu umělecky probádána a vystavena na veřejném místě.

Vzhledem k obrovským hodnotám všech děl přicházejí samozřejmě v úvahu jen renomované výstavní domy. Na zřetel se musí brát i rozsah sbírky a prostorová kapacita. Jedna z možností je umístit cenné obrazy do prestižní vídeňské galerie Albertina. Její ředitel Albrecht Schröder se nechal slyšet, že by souhlasil s mimořádnou výstavou po dobu tří měsíců. Ale pak by celou sbírku, která podle jeho slov „lepí lidskou krví“, uložil na sto let do depozitáře, aby poté mohla spatřit světlo světa v době nezatížené nacistickou minulostí. Diskutuje se také o soukromém Leopoldově muzeu ve vídeňské Muzejní čtvrti. Jeho majitelka, vdova po slavném sběrateli Elisabeth Leopoldová je připravena sbírku vystavit v celém rozsahu v rámci permanentní výstavy. Klade si dvě podmínky: jednak právní doklad o tom, že všechna díla jsou na rakouském území legálně, a pak možnost odkoupení děl od majitele za rozumné, resp. reálné ceny na galerijním trhu.

Na vládní úrovni se debatuje o tom, že by Rakousko mohlo dočasně oficiálně požádat Evropskou unii o diplomatickou ochranu děl, která se na jeho území nacházejí. Do hry se zapojil i jeden z nejoblíbenějších hejtmanů v Rakousku Erwin Pröll, který pohotově nabídl, že jeho spolková země Dolní Rakousy pro sbírku nechá zbudovat nové muzeum na svém území.

Čertovsky zapeklitá situace! Ale není se čemu divit, když jde o díla - jak prohlásil Albrecht Schröder - získaná „dealem s ďáblem“!