Když jsem šel poslední lednovou sobotu do berlínského divadla Urania na večerní představení Spejbla a Hurvínka, byl jsem zvědavý na reakci německého publika. Už před představením v zákulisí mě překvapila paní Helena Štáchová, když mi říkala, že divadlo je vyprodané téměř samými dospělými a stejně tak tomu bylo i odpoledne.



Čtyři víkendová představení v divadle Urania poblíž Wittenbergplatzu v srdci bývalého západního Berlína přilákala na 3200 návštěvníků. „To nejlepší ze Spejbla a Hurvínka“, asi 120ti minutové představení v němčině, ocenilo vyprodané hlediště desetiminutovým aplausem.



Jestli někdo přišel do divadla s hlavou plnou starostí nebo se špatnou náladou díky chladnému víkendovému počasí, silnému dešti a větru, odcházel s úsměvem na rtech. Věčné otázky Hurvínka, které se při představení pro dospělé nevyhnou ani sexuálním či politickým tématům, přivádí Spejbla k šílenství. Těžko říct, s kým publikum sympatizuje víc. Nechyběly ani paní Kateřina s Máničkou, které se představí v nezvyklých rolích – paní Kateřina zazpívá v dešti a zastepuje si, Mánička se promění v dámu i v baletku.

Ve dvou momentech však publikum zvážní a není slyšet ani hlásky. Tím prvním je přemítání Spejbla o učebnici dějepisu, ve které většinu stránek plní historické údaje o válkách. Vtipný dialog o tom, že kdybychom války z dějepisných knih škrtli, zbyl by v nich jen úvodník, nechává Němce vážnými. Je to zvláštní pocit, když si jako Čech v publiku uvědomíte, jak může být i více než 60 let po druhé světové válce komediální prvek hořkým douškem pro německého diváka sedícího vedle vás. Ten druhý moment je překvapivě silný – to když Hurvínek se Spejblem rozebírají svůj osud, osud loutek na nitích vedených lidmi. A nakonec konstatují, že i lidé jsou někdy loutkami, vedenými někým jiným. V tichu pak sledují svýma sice dřevěnýma, ale koulivýma a působivýma očima celý sál. A publikum jakoby znervózní a znejistí. I to je zvláštní pocit, jaký respekt dokáží dvě dřevěné loutky vzbudit u 800 diváků.

K vrcholům představení patří spartakiádní sestava, Hurvínek coby Michael Jackson a Spejblovo vyprávění pohádky Červená Karkulka. Při ní se někteří lidé doslova dusí smíchy.

Německou mentalitu také osloví i vtipný dialog Máničky s Hurvínkem o alergiích, které jsou podle mnohých současnou „módní“ záležitostí. Hurvínkova meditace o tom, jak se při jeho výrobě zjevně šetřilo a tak je jakousi loutkou „Sparmassnahme“ (tedy úsporné opatření) zase zabere s ohledem na každodenní hledání úsporných opatření v německé ekonomice.

Největší aplaus přichází ve chvíli, kdy na scéně kromě loutek a loutkoherců stojí s mikrofonem i ti, kteří jim propůjčují své hlasy – Helena Štáchová a Martin Klásek. Tedy paradoxně ve chvíli, kdy díky jejich přítomnosti ve světlech reflektorů mizí iluze oživlých loutek. Střídání hlasů a dokonalá němčina vyvolává v sále ovace.

Když po přídavku přijde Martin Klásek na jeviště s pytlem a přikáže Spejblovi a Hurvínkovi do něj skočit, ozývá se celým divadlem „NEIN, NEIN“. A pak všichni nadšeně tleskají a odcházejí. A řada z nich běží do foyer k prodejnímu stánku pro malou loutku jednoho ze svých oblíbenců.

Dávám se u něj do rozhovoru s párem ve středních letech. „Absolut Klasse,“ říkají oba svorně. Jsou z Berlína, vyrůstali v jeho východní části a Spejbla a Hurvínka znají z dob DDR. A takových tu dnes asi bylo víc. Jejich děti mají doma několik DVD a znají příběhy nazpaměť, takže se jim do divadla nechtělo. Ale oni si prý nikdy vystoupení pražských loutkoherců nenechají v Berlíně ujít.

Dívám se kolem sebe na ty rozesmáté tváře a mám radost, jak české tradiční loutkoherecké umění v Berlíně zabírá. A běžím své dojmy říct všem loutkohercům do zákulisí. A trvám na tom, že to musím říct hlavně těm dvěma v pytli…