Když hledáte ztraceného Anděla…
Během adventu si každoročně vzpomenu na ANDĚLA, kocoura ze švýcarské vesničky Freienwil, kde jsem nějaký čas žil. Říkali jsme mu tak, protože byl žíhaný a na zádech měl černý flíček ve tvaru anděla (Engel). Náš nebyl, našel si k nám cestu. Rád se toulal. Občas zůstal přes noc, někdy u nás odpočíval. Na jeho přítomnost každý třetí či čtvrtý den jsme si lehce zvykli, Anděl byl klidný a přítulný společník. Dostával samozřejmě něco na zub, postupem času jsme mu pořídili koutek s pelíškem a miskou plnou granulí u vchodu do domu tak, aby mohl přijít kdykoli. Nechali jsme ho i očkovat, veterinářku jsme zavolali k nám domů, abychom ho nestresovali návštěvou ordinace.
A pak jednou na začátku prosince nepřišel. U toulavého kocoura nic neobvyklého, říkali jsme si čtvrtý a pátý den. Šestý den jsme znervózněli, svěřil jsem se naší sousedce – spolehlivé „kronikářce“ všeho, co se ve vesnici děje. A ta mi pověděla, že nejsme první, kdo postrádá kočku. Už čtyři rodiny smutní, protože jejich čtyřnohý miláček nepřišel pár dní domů. To mě samozřejmě vystrašilo – co když někdo ve vesnici krade kočky? Anebo ještě něco horšího?
Ten den jsem se rozhodl projít celou vesnici a Anděla hledat. Když jsem tak chodil sem a tam a navečer si svítil s baterkou v ruce, nebyl jsem sám. Přidali se další hledající – kocourů Mikeyho, Gera a Mitziho. Dali jsme se do řeči. A kupodivu jsme zjistili, že námi hledaní kocouři mají podobný popis. A rozhodli jsme se, že na náves na místní hospodu vylepíme jejich fotky. Anděla jsme si kdysi vyfotili a ten nápad se mi zdál dobrý. Když jsem fotku vyvěšoval spolu s ostatními, nestačil jsem se divit – všichni kocouři byli dost podobní – vlastně identičtí. Všichni jsme hledali jednoho a toho samého!
Náš příběh měl „happy end“ – do hospody chodí veterinář z ordinace ve vedlejší vísce a ten nás všechny uklidnil. Anděl, tedy Engel aneb Mikey, Gero a Mitzi byl u něj. Porazilo ho auto, ale naštěstí mu poranilo jen nohu. Řidič ho odvezl do jeho ordinace, kde se kurýroval.
ANDĚL nás propojil. Může to znít banálně i sentimentálně, ale o adventu mívám pocit propojenosti, lidé k sobě mají blíž. Kéž by nás ale nespojovaly jen emotivní a krizové chvíle...