Muž líbající muže vyvolává u každého asi jiný pocit. V Berlíně se stal jeden takový vášnivý polibek v posledních týdnech tématem diskusí uvnitř gay a lesbické komunity, a to v souvislosti s novým památníkem připomínajícím osudy tisíců homosexuálů, obětí nacistického režimu.



Vlastně jsem čekal spíše na diskusi o tom, zda má takový památník v Berlíně být. Ale v médiích se nekonala, což do německé metropole zapadá. Život gayů a lesbických žen je tu totiž všedně normální a většinu Berlíňanů nepohoršuje a ani nijak zvláště nezajímá. Tak nějak si na něj přivykli, jsou tolerantní a upřímně řečeno - zvyklí na ledasco, neboť Berlín je velmi svobodomyslné město. A taky má starostu gaye, Klause Wowereita. Ten samozřejmě u odhalení památníku na konci května nechyběl.



Památník je zvláštním šedým betonovým kvádrem o rozměru 5 x 3 metry uprostřed trávníku v Grosser Tiergarten. Otvorem v betonovém kvádru je vidět dovnitř na promítanou černobílou filmovou scénu s polibkem dvou mužů, který nebere konce. Právě tento polibek vyvolal reakce lesbiček, kterým se zdálo, že se tak památník stává symbolem jen homosexuálů - mužů. Vlastně měly pravdu, jenže volba mužského polibku měla svůj důvod: nacistické Německo považovalo homosexualitu za úchylku, která ohrožuje árijskou rasu. Nacistický stát kriminalizoval na 50 000 homosexuálů, v drtivé většině muže. Lesbické ženy obvykle pronásledovány nebyly.

Kupodivu se tedy nediskutovalo na veřejnosti o tom, zda homosexuálové mají na takový památník právo, což jsem čekal, ale o tom, zda mají lesbické ženy právo na svůj polibek. Není to dobrá zpráva? Je! A autoři památníku nakonec souhlasili s kompromisním řešením – za dva roky bude na další dva roky scéna nahrazena líbajícími se dvěma ženami.

Těmi autory jsou dánský umělec Michael Elmgreen a Ingar Dragset z Norska. Památník stál zhruba 600 000 EUR a stojí blízko židovského památníku u Braniborské brány v centru města. V Berlíně brzy budou mít pomník i Romové zavraždění nacisty.
Na památníku, který vznikl z iniciativy německého gay a lesbického hnutí a jehož stavbu odsouhlasil německý parlament v roce 2003, stojí, že „Německo chce takto symbolicky vzdát čest památce pronásledovaným a zavražděným homosexuálům a připomínat boj proti násilí, netoleranci a nesnášenlivosti vůči gayům a lesbám.“ Mimochodem, v Německu platil nacistický diskriminační paragraf až do roku 1969, na jehož základě byli homosexuálové za své delikty odsuzováni k tvrdým trestům a dlouholetým žalářům. Definitivně byl tento paragraf zrušen až v roce 1994.

Pro mě byla chvíle odhalení památníku pietní. Ale radostná zároveň, to proto, že žiji v tolerantní a moderní době, která mi dává svobodu. I mnohým dalším. A i když tuším, že v komentářích pod tímto článkem budou různé názory, za svou orientaci se nestydím. Nemám proč. Stejně jako ti, kteří za ni, bohužel, zaplatili životem…