Z Berlíňanů jsou fotbaloví fanoušci. Šampionát Evropy proměnil město v jednu velkou tribunu plnou vlajek a různých poutačů. I když pro kopanou nijak neholduji, žiju i já fotbalem.



Za okny domů vlají německé vlajky všech velikostí. Dokonce i na autech, motorkách a jízdních kolech. Ulicemi německé metropole se jich tak prohání tisíce. Berlín je ale městem kosmopolitním a tak se jeho neněmečtí obyvatelé nenechají zahanbit. Tu a tam kolem vás projede auto s vlajkou francouzskou, italskou, švýcarskou či rakouskou. I když jsou jak jehly v kupce sena. Českou jsem zahlédl zatím jen jednou.



Vlaječky najdete i na místech, kde byste je možná nečekali – zapíchnuté v koláčích v marcipánové podobě, na pánské toaletě v berlínské hospodě nebo na psím oblečku. Dáte-li se s Němci na toto téma do řeči, zjistíte, že jsou na to patřičně pyšní. Sami totiž říkají, že v posledních desetiletích pro ně bylo téma národní hrdosti ne příliš radostné, generace lidí poznamenaná válkou musela mnohé překousnout. Až právě fotbal a světový šampionát, který se před pár lety odehrával v Německu, dokázal Němcům dodat pocit hrdosti. A tak už plánují, kde budou svému týmu fandit. Hospody, kluby a restaurace se předhání v nabídce velkoplošných projekcí. Některé slibují za každý gól německého týmu pivo zdarma. Jiné i s „curry-wurstem“, tedy s typickým berlínským párkem. Mezi fanoušky jsou nejenom muži, ale i jejich děti a ženy. Pro ty připravil jeden místní pekárenský řetězec i speciální koláč ke kávě v podobě fotbalového hřiště. A čokoládovny mají samozřejmě míče různých příchutí a všech velikostí.

Vlastně je to zatím poprvé, co v Berlíně zažívám vlnu národní jednoty a hrdosti. A přemýšlím nad tou naší. Snad i proto mám na balkoně během mistrovství malou českou vlajku. Musím říci, že výjimečně. Přiznávám se totiž dobrovolně, že fotbal nesleduji. Ale tentokrát mu nešlo uniknout. Protože máme česko-švýcarskou domácnost, poslední dny se mě každý ptal na odhad výsledku úvodního zápasu mezi Čechy a Švýcary. Pravda, můj partner Herbert, Švýcar, prožíval fotbalovou horečku o trochu víc. Během zápasu nám oběma chodily sms-zprávy od rodinných příslušníků a našich kamarádů, jak myslí při zápasu právě na nás. Docela nás to pobavilo – jakoby se zápas Česka a Švýcarska stal zápasem o to, kdo z nás je silnější, kdo z nás se víc prosadí. Alespoň tak to zřejmě vnímali naši známí.

Ale musím je zklamat – naše domácnost se ve fotbalové hřiště neproměnila. Herbert se totiž rozhodl ku překvapení všech fandit Čechům! A pokud se někdo z jeho přátel naštval, že na našem berlínském balkoně vlaje tedy jen česká vlajka, potěším ho – soused diplomat, původem z české rodiny, má na své berlínské terase vlajku švýcarskou! Tak aspoň ta naše berlínská čtvrť není tak německy „jednotvárná“.