Pocit svobody a úzkosti zároveň!

Už více než dvě desítky let patří k mému životu cestování za hranice Česka spojené s profesí i osobním životem. Jako „Husákovo dítě“ při každém přeletu či přejezdu české hranice opakovaně zažívám euforický pocit, že je to možné! Do poloviny března to byla pro mě a jistě i pro mnohé další už samozřejmost. Pak přišel šok, i když pochopitelný, přesto velký!



Po 74 dnech pandemie jsem se 25. května vypravil za hranice - do Vídně, kde jsem dlouho žil a pracoval, kde mám blízké přátele a řadu pracovních povinností. Jel jsem svým vozem, s občanským průkazem a platným negativním testem PCR „na průkaz SARS-CoV-2“ pořízeným ve Fakultní nemocnici v Brně. Podle informací z médií i příslušných úřadů jsem se neměl čeho bát. Dvoudenní pobyt ve Vídni jsem plánoval a vše bylo domluveno, měl jsem potřebné doklady.

A přesto. Čím blíže jsem hranici byl, tím více jsem cítil nervozitu. Pocit úzkosti z cestování je pro mě neobvyklý, tentokrát mi bušilo srdce – jako za starých časů před rokem 1989, anebo při mých přejezdech hranice do Švýcarska, kde jsem dva roky žil a které není v Evropské unii.

Hraniční přechod česko-, resp. moravsko-rakouské hranice v Mikulově byl hlídán policisty a vojáky. Zatímco kamióny projížděly bez jejich povšimnutí, osobní auta nikoli. Rakouští pohraničníci už měli cestující kontrolovat jen náhodně, ale nebylo tomu tak. Přede mnou bylo asi deset vozů a všechny nás čekaly tři STOPKY. Na první na české straně jsem musel opakovaně vysvětlovat důvod své cesty, negativní koronavirový test nestačil. Na té druhé, už na rakouské straně, následoval po dvaceti minutách čekání stejný rozhovor, v němčině. Po další čtvrthodině mně rakouský voják ve skafandru změřil teplotu a teprve pak jsem se po 45 minutách ocitl v Rakousku. Nedokázal jsem jet dál, musel jsem zastavit na benzínové pumpě několik metrů od přechodu a dýchat! Dýchat volný vzduch – stejný jako před hranicí, a přesto jiný – dýchat zhluboka, zklidnit se…

Zaskočilo mě, jak se mnou více než třicet let po Sametové revoluci tento zážitek „zacvičil“. Nemohu se dočkat 15. června a otevření hranic, svoboda pohybu je alespoň pro mě nepostradatelná! Virus hranice sice nerespektuje, ale ani nerozlišuje, proto věřím ve vlastní svědomí a osobní zodpovědnost lidí při boji s koronavirem, jehož vážnost nikterak nezpochybňuji. Myslím přitom třeba na pendlery, „evropské“ partnerské dvojice, obyvatele příhraničních vesnic a měst, anebo všechny ty, kteří svůj um a profesi propojují s kolegy v zahraničí. Myslím na naši (ještě) společnou Evropu bez hranic, které si vážím čím dál tím víc!