Když jsem v Berlíně na internetu sledoval zprávy o vlakovém neštěstí ve Studénce, běhal mi mráz po zádech.



V Německu často cestuji, letadlem i vlakem. Sedím-li v rychlíku Eurocity nebo Intercity, většinou si užívám komfortu německých drah a pracuji na počítači. Zcela bezstarostně. Nepřipouštím si, že by se mi mohlo něco stát. Stejně tak si to jistě nepřipouštěli ani ti, kteří prožili hrůzu při srážce rychlíku s mostem. Několik z nich se už domů nikdy nevrátí. Jejich rodiny se musí vzpamatovat z náhlé a těžké ztráty. Dá se taková ztráta něčím nahradit, něčím vyvážit? Asi těžko.

Fotky z vlakové nehody u Studénky zaplnily německá média. Ta připomněla podobné vlakové neštěstí, které se stalo před deseti lety na trase mezi Hamburgem a Hannoverem u Eschede. Ve vykolejeném vlaku ICE tehdy našlo smrt 101 cestujících. Od té doby se v médiích vedly nejenom diskuze o bezpečnosti drah, ale i o tom, kolik „stojí“ lidský život. A teď se téma vrátilo.



Jaká je cena života? Tuto otázku už zodpověděly České dráhy - oznámily, že každý pozůstalý dostane 240 tisíc korun. Položili si ji i manažeři stavební firmy Bögl a Krýsl, která na zříceném mostě pracovala? A společnost Dopravní stavby Ostrava, která za opravu mostu odpovídala? Upřímně – takovou otázku jim vůbec nezávidím.

Pro srovnání příklad z německé nehody: Německé dráhy v roce 1998 odškodnily pozůstalé a zraněné celkovou částkou ve výši 35 milionů EUR. 200 příbuzných obětí dostalo odškodnění ve výši 15 000 EUR. Dále dráhy vyplatily celkem 3 miliony EUR na léčení zraněných, 4 miliony EUR jako „bolestné“ a 20 milionů EURO na náhradu škod materiálních.

Těžko říct, jestli ti, kterým při neštěstí zahynuli nejbližší, i ti, kteří po něm mají trvalé zdravotní následky, pocítili pocit zadostiučinění…