Berlínský deník: Berlinale po „chytilovsku“

Česká účast na letošním 59. ročníku byla nepřehlédnutelná: režisérka Maria Procházková na festival přivezla svůj nový film Kdopak by se vlka bál určený nejenom dětskému publiku. Prezentovaly se tu festivaly ze Zlína a Karlových Varů, zahraniční premiéru tu měl na české ambasádě snímek Vladimíra Drhy Anglické jahody. Česká televize nabídla distributorům Hlídače č. 47 a ve filmové retrospektivě se objevily Škvankmajerovy animované Možnosti dialogu z roku 1982.
Z mého pohledu ale nejvíce pozornosti vyvolala osobitá režisérka, paní Věra Chytilová. Přijala pozvání zúčastnit se projekcí a debat v rámci sekce věnované filmovým předzvěstem revolučních změn ve střední a východní Evropě v roce 1989.

Foto: Michal Doležal
Při výběru sehrál roli její životní příběh plný odvahy postavit se čelem komunistickému režimu. Nejvýraznější odezvu v Berlíně měl její snímek z roku 1979 Panelstory o tom, jak se rodí sídliště. Překvapilo mě, jak působil moderně a stále aktuálně. Možná se proměnila sídliště, ve kterých žijeme, ale koloběh života na nich nikoli.
Film se promítal dvakrát a v kině mezi diváky seděli i mladí lidé, kteří se snažili pochopit, proč paní Chytilová obětovala možnost nabízené tvůrčí práce v západním světě šestiletému zákazu natáčení a boji s cenzory. Z jejích slov vyplynulo, že moc dobře věděla, co dělá. Jednak jí bylo proti srsti, aby jí bylo lépe než jiným kolegům kolem ní, pak byla dcerou, matkou a ženou s rodinou v Praze, a nakonec, jak sama řekla, by nemohla točit o společnosti, které nerozuměla. Její slova ocenili nejenom diváci, ale i její filmoví kolegové z jiných zemí, kteří jistě dobře věděli, o čem mluví.
Pro letošní BERLINALE je ještě typické slovo „krize“. Všichni se jí bojí, všichni o ni mluví. Zatím ale spíš proto, že festivalové party jsou skromnější a podle jedné z návštěvnic festivalu už jsou v hotelu k snídani „jen 3 plátky sýra“. Jestli bude filmů díky úbytku mecenášů opravdu míň, ukáže možná právě jubilejní, 60. ročník festivalu příští rok!